Faktem ale zůstává, že jste se opřel do otcovské zkušenosti, kterou jste bránil před Martinovým textem, jakoby ji ten text nějak zpochybňoval. Myslím, že nic nezpochybňuje. A že je to lichá výtka.

Tohle mi opravdu připadá mentorské. – Každý máme pro recepci textu jinak nastavenou citlivost. „Takže tátové, nebojte se toho.“ Ano, některá témata pana Fafejty mají obsesivní charakter, ale taková témata má leckdo z nás. Problém je, že Vy, pane Fafejto, vlastně vyprávíte svůj individuální příběh, ale povyšujete nebo naopak snižujete ho do podoby návodu k upotřebení. Nedivím se panu Kovárovi, že nechce vytrhávat z kontextu jednotlivé věty, a já to vlastně dělám taky nerad.

Wilder píše: „Caesar si svoje učitelství neuvědomuje; z toho plyne, že je velmi špatným učitelem.“ Mentorství, ať už domnělé nebo skutečné, není v zásadě nic proti ničemu, nepříjemný odér nabírá vždy až osobou mentora. Marek smrděl dost. – Vaše téma bych já, odpusťte mi ty kecy, řešil spíš žánrem intimním, třeba i zpovědí; hávem dobře míněných rad bych ho nezakrýval.

Vždyť Fafejta nepíše o žádné správné nebo dokonce jediné cestě. Upozorňuje, že v tradičně pojaté roli otcovství často chybí jeden rozměr, který je přenecháván jen matkám. No a Fafejta doporučuje otcům, aby se toho rozměru nevzdávali, naopak na něm pracovali. Co je na prostém doporučení nebo dokonce povzbuzení mentorského nebo kazatelského?