Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Předsudek a sociologie

Další díl Úvodu do sociologie, tentokrát o nutnosti předsudků, které je někdy třeba překonávat.

V každodenním životě se často řídíme předsudky. Je to pochopitelné, neboť člověk, pokud si chce uchovat duševní zdraví, nemůže neustále přemýšlet o všem, s čím se setká. Sociální realitu, jejímiž jsme účastníky, vnímáme většinou podle předem připravených vzorců. Ty jsme nabyli výchovou a/nebo zkušeností a často jsme přesvědčeni, že jsou obecně platné.

Podíváme-li se na původ slova předsudek, vidíme, že jde o něco, co přichází před soudem – ve smyslu úsudkem. Jde o fakt, který je nám znám, aniž bychom o něm museli znovu a znovu přemýšlet. V tomto smyslu není předsudek nutně negativní. Například slavný politický myslitel konce 18. století Edmunde Burke považoval za „nejvelkolepější” předsudek náboženství. Bylo pro něj základem morálního jednání a solidarity mezi lidmi a odmítal, že by mělo být postaveno před „soud rozumu”, jak to požadovali jeho současníci, osvícenští filozofové. Ovšem dnes má slovo předsudek negativní zabarvení, mluvíme o něm jako o něčem, čeho je třeba se zbavit a pokud o někom řekneme, že věci bere bez předsudků, míníme to pozitivně.

Přitom, jak již bylo řečeno, neustále se řídíme něčím, co se dá nazvat předsudkem. Už to, že většinou předpokládáme, že učitel je chytřejší než popelář, matka se lépe postará o batole než otec a sportovec je zdravější než hospodský povaleč, je založeno na předsudku: že vzdělanější znamená nutně chytřejší, že ženy jsou „od přirozenosti“ lepšími rodiči než muži. Podíváme-li se na současné vrcholové sportovce, o zdraví v jejich případě můžeme mnohdy mluvit jen těžko. Přesto si pod slovem sportovec představíme mladého a zdravého člověka, pod slovem hospodský povaleč spíše zanedbaného rachitika připalujícího se jednu cigaretu od druhé – a tuto představu, ať už se v konkrétním případě zakládá na pravdě nebo ne, můžeme nazvat předsudkem.

Reklama

Ovšem člověk se nemůže obejít bez předsudků. Proč? Lidé mají nejdelší dětství ze všech živočišných druhů. Ve věku, kdy i mnozí savci umírají přirozenou smrtí, je člověk stále ještě nedospělý. I zvířata, dožívající se vyššího věku než člověk, mají dětství kratší. To, co se na jednu stranu může jevit jako nevýhoda, je na druhou stranu odpovědí na otázku, proč je lidský druh evolučně tak úspěšný. Nedospělost je věkem učení se a výchovy. Člověku je velká část poznatků předána jeho okolím, nemusí věcem přicházet na kloub sám a není odkázán jen na svou pudovou výbavu. Proto je suma jeho znalostí a dovedností nesrovnatelně větší než u ostatních živočišných druhů. Přičemž vše to, k čemu nedospějeme sami, co je nám předáno již jako hotové, lze nazvat předsudkem. Dalo by se říci, že člověk je inteligentním tvorem i díky tomu, že se tak často řídí předsudkem.

Zdá se tedy, že bez předsudků se člověk neobejde, přesto nelze říci, že bychom se je neměli pokoušet překonat. Mnohé jsou zbytečné, nespravedlivé a škodí nejen druhým, ale i nám samotným – jen si vezměme všechny ta náboženské či etnické války, které vznikají právě na základě předsudků.

 

Překonávat předsudky lze různými cestami a sociologie může být jednou z nich. Každý z nás žije v trochu jiném světě, byl jinak vychováván, vyrůstal v jiných podmínkách, má jiné zkušenosti, stýká se s jinými lidmi. Na základě toho mohou lidé vnímat velmi podobné či dokonce stejné situace výrazně odlišně. Mnohé věci, vnímáme-li je jen ze svého pohledu, vypadají nesmyslně, nemorálně či špatně a hloupě. Pak jsme rychle hotovi s opovržlivým odsudkem. Považujeme druhé za hlupáky, pochybná individua či alespoň nevychovance jen proto, že jejich chování je pro nás nesrozumitelné. A navíc jsme přesvědčeni, že jej vlastně chápeme. A to je ta nejhorší situace. Jedny z nejzhoubnějších předsudků přicházejí, když máme za to, že jednání druhého rozumíme a neuvědomujeme si, že jeho pohnutky mohou být úplně jiné, než si myslíme. V české společnosti je takovou „laboratoří předsudků” pohled Neromů na Romy a naopak.

Před pár lety jsem slyšel o případech romských matek, které poté, co porodily v porodnici, odešly z domů bez dítěte a vrátily se pro něj až po několika dnech. Pokud bych neměl další informace, možná bych si na základě obecných předsudků o Romech pomyslel, jak to jsou špatné matky. Přitom to z hlediska těchto žen bylo přesně naopak: jednaly tak proto, že byly dobrými matkami. Dospěly k názoru, že o dítě je v porodnici dobře postaráno, dostává se mu pravidelné péče, a proto odešly domů, kde se o další děti neměl kdo postarat. Je přeci mateřskou povinností starat se o své děti. Nabízí se námitka, že doma se dětem mohl věnovat někdo jiný, ale vyplývá z toho, že ona ženy jsou špatnými matkami, které nepečují o vlastní děti?

Obecně platí, že romské rodiny bývají velmi odlišné od těch neromských. Mnohé výtky vůči jejich fungování jsou postaveny na tom, že si tyto odlišnosti Neromové vůbec neuvědomují a svůj úsudek zatemní předsudky – a pak nevidí, že starat se o dvě děti vypadá jinak než starat se třeba o osm. Takto vzpomínala v jednom rozhovoru televizní moderátorka a zpěvačka Iveta Kováčová: „Připadala jsem si špatná, že nemám ořezanou tužku nebo čistý kapesník. Maminka se moc snažila, ale osm dětí prostě nemohla každý den dokonale vybavit – začala jsem se cítit jako člověk s nějakou vadou.” Nakonec ale dopadlo vše dobře. „Táta uhájil náš domov, zvládl a uživil osm dětí: žádná sociální péče nás nesebrala, mohli jsme všichni vyrůstat spolu.” (Citovaný rozhovor jsem na webu nenašel, ale i tento je zajímavý.)

A ani nejde o to, jestli jde o rodinu romskou nebo neromskou. Do obecné představy normální rodiny prostě osm dětí nezapadá. Jedno, dvě, možná tři děti, maximálně čtyři – nenapadne nás, že někdo jich může mít více. Potom nám nedochází, že taková rodina musí nutně fungovat jinak, než je zvykem. Odvažuji se říci, že správná matka osmi dětí by jim kupříkladu neměla příliš často žehlit prádlo, protože pak by to bylo na úkor další péče.

 

Odlišností, jež si neuvědomujeme, je spousta. Cílem sociologie coby vědy je mimo jiné upozorňovat na fakta, která jsou přehlížena. I když uznávám, že často se bez sociologie obejdeme – stejnou úlohu může sehrát třeba pozorné oko novináře (anebo blogera). Přesto tu má sociologie své výsadní místo – utřiďuje různá poznání, dává je do souvislostí, vytváří z nich teorie, k čemuž má daná pravidla, principy a metody. To jsou nástroje, díky kterým může být v sociologii předsudečné vidění co nejvíce omezováno a odhalováno. Sociologové vidí předsudky ne proto, že by byli lepší nebo chytřejší než ostatní lidé, ale proto, že mají výše zmíněné vědecké nástroje. K tomu přičtěme, že mnozí sociologové svou vědu považují za „umění nedůvěry”. A o tom více příště.