Sedím v okně v cizím pokoji na 5. patře. Všichni odjeli domů, zůstal jsem tu sám, jen kdesi pode mnou hlasitá oslava. Ty lidi znám, ale ne zas tak dobře, abych se přidal. Za oknem zuří komunismus, před ním taky, co zuří ve mně? Samota? Prázdnota? Skulím se z okna. Dovnitř. Vím, že bych nedokázal skočit, ale dokázal jsem si to představit.
Jsem (zase) sám doma, zuřivost, šílenství. V návalu zlosti, v pomatenosti, řekl jsem si dosti. Ušetřím si na pistol a zastřelím se. Chladivá hlaveň, šílenou rychlostí rotující kulka. Průstřel, průser, zázrakem přežívám, do konce života slintám na vozíku. Odmítla mi říci, kam se mám střelit, abych určitě nepřežil. Prý to neví…
Oběsit se nechci, to se prej člověk dlouho trápí. To samý utopení. Řezání žil se děsím, děsím se každýho řezání. Prášky? Je to lákavý, ale kdovíjak by to dopadlo, aby z toho nebyla nějaká demonstrace. Skočit z okna? Leda tak tý protivný sousedce na auto. Ale radši ne, co kdybych si to cestou rozmyslel? Pod vlak? Nejsem hajzl. Jednou kdosi skočil pod vlak, kde sem seděl, a to je strašný zpoždění a lidi tě proklínaj. Aspoň já toho sebevraha proklínal. Uchlastat se? Na to nemám morálku. Pistoli doma nechci.
Rvu do sebe lexauriny, zapíjím je pivem. Pak to plato házím za ten obrovskej kus nábytku, co mám v obýváku. Nesmím umřít, mám děti. A nebo jsem srab? A není to jedno?
Koukám u našich na záclonu na dveřích na balkón. Je mi zle. Je mi tak zle, že ani smrt by mě z toho nedostala. Sebevražda nemá smysl. Jak bude po smrti? Tak jako před ní!
Je sebevražda ztrátou smyslu, nebo jeho nalezením?
Pro sex má smysl umírat, tak nějak to napsal Foucault v Dějinách sexuality. Pak umřel na AIDS. Jeho cesta do San Francisca byl prý výlet jak si užít sebevraždu. Ušukat se k smrti. Sebevražda má být „čirou rozkoší“ říkal, „člověk by se na ni měl po kousíčkách připravovat, aranžovat ji, chystat detaily, vybírat ji, vybírat dopis na rozloučenou, utvářet ji coby dílo bez diváků, které existuje jen samo pro sebe, nekonečná rozkoš, která vykresluje život člověka v jeho celku“.
A co Virginia Woolf? „Už jsem se zbavila pocitu, že před smrtí se musí smekat. Ráda bych odešla z pokoje uprostřed hovoru, ještě s poslední náhodně vyslovenou větou na rtech. Ne se rozloučit, odevzdat se, ale prostě jakoby odejít ven do tmy.“
Neobtěžovat sebevraždou víc než je nutno. Mít právo na sebevraždu. Nezabíjet se, když nás potřební potřebují.