Doma moc neuklízíme, já si dost často nedovedu uklízení racionálně zdůvodnit a dcery si ho nepotřebují zdůvodňovat ani emocionálně. Nechci tvrdit, že úklid nemá žádný smysl a je to jen ztráta času. Občas můžete rukou s ovladačem mávat, jak chcete, ale signál se k televizi přes hory čehosi nedostane, jindy už myš není schopna odsunout všechny věci na stole tak, aby nepopadaly na zem, či není kam strčit noviny tak, aby se daly číst u jídla. Pak uklidím již po krátkém přemýšlení, protože vím, že to má smysl. Jindy uklízím jen proto, aby případné návštěvě nebylo z mého umyvadla, koberce nebo sporáku šoufl. I když zde to už postrádá trochu smysl, protože si žádné návštěvy domů nezvu a na zvonku už zas nemám ani jmenovku.
Nikdy jsem na uklízení moc nebyl a různé uklízecí laviny a s nimi spojené záchvaty rodinného šílenství, které přicházely pravidelně třeba před vánocemi, mne dost ničily. I proto jsem již v jinošství vánocemi opovrhoval a tvrdil, že až to bude na mně, tak žádné slavit nebudu. Po narození první dcery jsem sice názor na vánoce změnil, ale i tak mne atmosféra spojená s naléhavou potřebou předvánočního úklidu dokázala vždy spolehlivě vystresovat. Ale měl jsem tak nějak za to, že takhle to prostě být musí, že to jsou holt ty odvrácené stránky nejkrásnějších svátků v roce. A pak jsem si kdesi přečetl fejeton jedné české publicistky (už nevím které), jak roky prudila rodinu předvánočním úklidem, jak si bez něj nedokázala vánoce představit a jak jí vadila pasivní i aktivní protiúklidová rezistence zbytku rodiny. Jak si říkala, proč ji rodina vánoce kazí, až ji došlo, že to ona je svými požadavky kazí rodině, a řekla si, že takhle to už dál dělat nemůže. Vždyť rodina je přeci o vztazích, ne o pořádku. A pro mě ta četba byla jak balzám na duši.
A za pár let se mi poněkud smrskla rodina a já se stal vůdčím duchem své domácnosti. Uklízelo se stále méně a dnes jsou standardy uklízení dány snad pouze třemi principy: věci nesmí v domácnosti plesnivět a špína obecně nesmí ohrožovat zdraví a předměty, které máme rádi; byt musí být jakžtakž průchozí a alespoň některá místa určená k sezení a k odkládání předmětů musí splňovat svou funkci; a občas uklízíme, když něco hledáme. Takto se mimo naše potřeby dostalo např. mytí oken nebo stlaní a některé věci již získaly své flexibilně pevné místo v různých zákoutích a volně položených krabicích. Celé to vzniklo evolučně a dnes jsme na to všichni zvyklí a já už dávno nemám sebemenší výčitky, že nedokážu svou domácnost udržet v pořádku. Občas sice člověk musí vzdorovat námitkám příbuzných, ale i ti již pomalu rezignují, ostatně nebydlí u nás, tak co jim také zbývá.
I přesto si ale někdy říkám, jestli nedělám chybu. Výchovnou chybu. Nedávám dcerám svou tolerancí k jejich neochotě uklízet vlastně danajský dar? Nebude to věčným jablkem sváru v jejich budoucích partnerských vztazích? Zvláště bereme-li v potaz ten stále ještě ustálený předsudek, že je vizitkou ženy, jak má doma uklizeno. Pak si ale řeknu, časy se mění, i když ten červíček, sice hodně malý, ve mně přeci jen tak trochu hlodá.
Jak mne za těchto okolností potěšila slova Kateřiny Sidonové z diskuse pod mým článkem: „Já jsem se hodně dlouho snažila zvládat všechno jako dokonalá žena, kterou jsem chtěla být, ale ono to stejně k dokonalosti nestačilo. Jen jsem byla uštvaná a naštvaná, nespokojená a odnášely to samozřejmě vztahy v rodině. Já nesnáším být s někým na kordy. Deptá mě, když se hádám se svými dětmi, což se samozřejmě kvůli úklidu neustále dělo. I jedinej večer, kdy se dítě zavře ve svém pokoji a nemluví na mě a já na něj, je pro mě nesnesitelná doba. Protože mi připadá, že zbytečně mrhám časem, kterej nám byl společně dán. Bojím se, aby se mezi námi nevytvořila nějaká bariéra, kterou by bylo těžké odbourat. A tak jsem jednoho dne zcela racionálně došla k tomu, že spousta věcí, které vyžaduju, pro mě není důležitá. Že mi ten binec vlastně nevadí. Je v jejich pokoji a já tam skoro nechodím. A bylo víc věcí, které jsem po nich vlastně chtěla právě z nějaké setrvačnosti pocitu, že by to tak mělo být. Tak jsem si řekla, že po nich budu vyžadovat jenom to, na čem mi opravdu bytostně záleží.“ A já na to tehdy odpověděl: “Mluvíte mi z duše. Kolik děláme naprosto nepodstatnejch věcí, jen proto, že nám někdo řekl, že to tak má být. A pak je pomalu přestaneme dělat, nebo je děláme jen sporadicky a najednou zjistíme, že je vlastně nikdo nepotřebuje. A my díky tomu získáme spoustu času na sebe a na druhé.“
Ono to jde totiž celé zobecnit, zdaleka nejde jen o úklid a podobné věci. Vyžadujeme po sobě i po druhých tolik věcí, bez kterých se člověk obejde, a když je ti druzí nechtějí udělat, tak si kazíme nejen náladu, ale i vzájemné vztahy. A obíráme se o ty chvilky, kdy spolu můžeme být šťastní. A někdy něco zničíme nebo pošramotíme napořád. Toužíme, aby svět fungoval podle nás, chceme jej mít pevně ve svých rukách, a neuvědomujeme si, že takto si ten svět mnohdy vzdalujeme, že ho postupně ničíme a nakonec nám v rukách nezbyde vůbec nic, nebo jen zlomek toho, co jsme chtěli.
Pokud se nenaučíme brát druhé takové, jací jsou, můžeme je navždy ztratit. Tím nechci zdaleka říci, že máme pokaždé druhým ustoupit. Jsou určité hranice, za které jít nedokážeme a není na tom nic špatného, po člověku nikdo nemůže chtít, aby vycházel s každým a snášel všechno. A také to předpokládá, že ten druhý je schopen a ochoten ustupovat podobně jako my, že to není on, kdo jediný určuje hranice. Ale pokud druhý tu ochotu má, je možno o těch hranicích přemýšlet – společně.
P. S.
Poznámka č. 1: Samozřejmě, jiné to je v partnerských vztazích, jiné vůči dětem. V případě dětí je nutné je občas k něčemu donutit pro jejich vlastní dobro a budoucnost. Ale i zde se dnes pokaždé ptám, chci to kvůli nim nebo kvůli sobě? A když to chci kvůli nim, skutečně to chci kvůli nim? Nebo kvůli sobě?
Poznámka č. 2: Před vánocema uklízíme trošku víc než v průběhu roku. Ale jen tak, aby nás to zbytečně nestresovalo. Spíš je to taková drobná radost z toho, že děláme něco neobvyklého. Navíc úklid lez pojmout i jako hru. Ta starší mi to už sice „nežere“, ale ta mladší je kolikrát dotčená, když vytřu podlahu bez ní.
A ještě jeden dotaz na závěr: Kdysi jsem slyšel o jakési internetové službě, která registrovaným posílá každý den tip na jednu práci v domácnosti. Prý tam jsou i takové, o kterých jsem nikdy neslyšel. Nevíte o tom někdo něco?