Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Chvála otcovství

Být otcem je prima, ale ne vždy si otcovství užijeme, nejen jak bychom chtěli, ale i jak bychom mohli a měli.

Co to znamená být tátou? Jezdit s dětma na výlety a prožívat s nimi různá dobrodružství, hrát si s nimi po večerech a číst jim pohádky před spaním? Určitě! Tím ale rodičovství nekončí, mnohé tátové přenechávají, ať již vědomě či nevědomě, mámám.

Dnes a denně si můžeme číst o komplementaritě otcovské a mateřské role, o tom, jak je důležité, že tátové a mámy zprostředkovávají svým dětem různé světy. Proč ale? Proč by táta nemohl být jako máma a máma jako táta? Když jsem se kdysi zeptal své mladší dcery, jaký je rozdíl mezi mnou a maminkou, zamyslela se a řekla: „Ty máš pindíka.“ „A jinak?“ zeptal jsem se jí. A ona zamyšleně zakroutila hlavou a pak řekla: „Jinak ne.“ Ani nevíte, jak mne to potěšilo. Dokáži být mateřský stejně jako jejich matka, a to je pro mne strašně důležité, protože mateřství spočívá ve dvou věcech, které muži často nedělají, nebo dělají v mnohem menší míře než matky. Mateřství je intimně tělesné a neustále pečující.

 Francouzská autorka Elisabeth Badinter ve své knize „XY. O mužské identitě“ zdůrazňuje, že otcovství jsou kulturně kladeny překážky, před které matky postaveny nejsou, a pokud otcové nemají podporu svých manželek, nemají tyto překážky jak překonat: „Ve skutečnosti není dobré otcovství možné bez akceptování vlastní latentní homosexuality [v případě synů] a špetky pedofilie! Je načase, aby bylo otcům přiznáno to, co se matkám povoluje odjakživa…“. I když tato výzva může znít zpočátku poněkud děsivě, důležitý je její samý závěr: „To, co se matkám povoluje odjakživa“. Badinter zdůrazňuje, že kulturně je součástí dobrého mateřství velmi úzký tělesný vztah s dítětem. Identické chování v případě otce může být vnímáno jako pokus o zneužívání dítěte. Má-li mít otec srovnatelný tělesný vztah s dítěte, a Badinter se domnívá, že ano, potřebuje k tomu podporu a svolení své partnerky. A to se někdy nezískává snadno, protože matka se takto vzdává určitého privilegia, které ji nadělila naše kultura. Samozřejmě mluvím o tělesném vztahu, který neobsahuje v žádném ohledu prvky zneužívání a je součástí vztahu otec a dítě jen tehdy a do té doby, stojí-li o něj dítě samotné. Tělesná intimita se nedá nadekretovat, ale ani vyžadovat. Což samozřejmě platí i pro matky.

Reklama

 Britský sociolog Jo Eadie se v jednom svém textu zamýšlí nad tím, co všechno byla ochotna oželet generace jeho vlastního otce, a já dodávám, že i mnozí dnešní otcové: „Když jsem své dceři přižehloval jmenovky na školní ponožky, přistihl jsem se, jak myslím na své rodiče. Matka musela trávit hodiny přišíváním jmenovek na mou školní uniformu. Myslím, že to šlo mimo mého otce. Ale pociťoval to – nebo pociťuje to dnes – jako ztrátu? Uvědomoval si, že intimita je tvořena právě takovými gesty? Nebo by mu to prostě přišlo nudné? A co je ještě důležitější, co by ho přimělo změnit způsob, jakým uvažoval o této povinnosti: aby to pro něj bylo zajímavé, aby cítil to emocionální angažmá, které je za tím, a ten láskyplný svazek, který je touto činností stvrzován?“

Nevím, nakolik matky vnímají obdobné činnosti jako posílení svého pouta k dětem a nakolik jako povinnost, která nemá příliš citového přesahu. Rozhodně nechci tyto aktivity romantizovat. I když taková romantizace například z pera Jaroslava Seiferta působí nesmírně dojemně („za všechny knoflíky, jež si mi přišívala, za všechny stehy, jež tvá šila nit, za polibky, když si mne líbávála…“). Vzpomínám ale, jak jsem se jednou nad ránem probudil, manželka už odcházela do práce a já si uvědomil, že dcera má jít dnes poprvé do školky a nemá jmenovky na oblečení. Horečně jsem začal psát fixou jméno tam, kam to šlo a kam to nešlo, neuměle jsem ho vyšíval bavlnkou. I to byl jeden z mnoha momentů, který posílil mou vazbu k dceři. Rodičovství se jistě utváří skrze finanční zaopatření dětí a rodiny, ještě více na víkendových výletech a prázdninových dovolených, nepochybně dováděním s dětmi, ale každodenní práce pro děti dodává vztahu ještě hlubší niternosti. Neboť intimita rodičovství se posiluje neustále se opakujícími rituály a „malými tajemstvími“, které dítě sdílí s tím, kdo o něj pečuje. Mnozí otcové nemají šanci si to uvědomit, protože skrze takovou drobnou práci není konstruována jejich identita, neviděli to ani u svých otců, ani u jiných, mediální obrazy současného otcovství jsou velmi často příliš barvotiskové a přehlížejí onu každodenní rutinu, která je s péčí a výchovou spojena. A zároveň někdy ani nedostanou příležitost. Matky určité věci dělají automaticky, protože to tak viděly dělat svou matku a jiné matky všude kolem sebe, a neuvědomují si, že by něco takového mohli dělat srovnatelně dobře otcové.

 Otcové se slovy Badinter musí více učit jak být otci, jak být „mateřskými“ a „smířenými“ otci. Mateřskými v tom smyslu, že dokáží plně zastat ty role, které tradičně zastávají matky, a smířenými v tom, že v sobě dokáží smířit pečující rodičovství s tradiční maskulinitou, kterou v jejích pozitivních stránkách („sebeovládání, vůle překonat se, smysl pro riziko a odvaha, odpor proti útlaku“) Badinter nijak nezpochybňuje. Badinter neříká, že otcové se mají feminizovat, že se mají vzdávat své maskulinní identity. Přesto mohou být více mateřskými. Jak říká, otcovská láska se může „jako vejce vejci podobat lásce matky“. Je zřejmé, že toto nelze požadovat po každém muži, ale snad by se nad tím mohl alespoň zamyslet každý otec, protože čas běží, děti rostou a jednou už bude pozdě… Takže tátové, nebojte se toho. A ať se toho nebojí ani mámy, které někdy ze strachu, že by mohly přijít o své tradiční hájemství, vytěsňují otce z péče o děti.