Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Co je klamání, co je krádež a co je vražda

Ještě jednou o relativismu a sociologii - o tom, jak někdy lhaní není vlastně lhaní a jak mnohé krvavé střety vznikly nedorozuměním. A přesto jim asi nešlo zabránit. Konec diskuse.

Své vlastní vidění reality musíme dokázat smysluplně skloubit s viděním druhých. To je způsob, jak přežít ve světě s dalšími lidmi, přičemž ze strany sociologa nejde o umění kompromisu, ale o co nejadekvátnější poznání reality, což je jiná schopnost. Podle Petera L. Bergera by měl každý sociolog povinně zkoumat alespoň jednu společnost nebo skupinu, která je diametrálně odlišná od jeho vlastní. Je jasné, že zkoumáme-li amazonské indiány, nevystačíme si s vlastním chápáním pojmů, jako je vzdělání, zaměstnání nebo bohatství (resp. chudoba). A na druhou stranu snáze uvidíme některé předsudky, které indiáni považují za nezpochybnitelnou pravdu. Takto se na jednu stranu učíme od indiánů vidět věci jinak a na druhou stranu si uvědomujeme, že i jejich pohled je stejně jako ten náš neúplný. Kvůli tomu ovšem našinec nemusí do Amazonie, realita života v romské osadě s téměř stoprocentní nezaměstnaností také může otevřít oči. A není ani nutno hledat odlišné kultury, sociální život transsexuála se většinou bez ohledu na jeho vůli také dosti liší od zkušeností člověka “normálního”.

Sociolog takto ukazuje, jak je poznání relativní. Každá společnost má vlastní chápání i těch nejzákladnějších pojmů typu pravda, spravedlnost, zlo a dobro. Zajímavý srovnávací výzkum publikovaný pod názvem „Klamání: morální přestupek nebo společenská nutnost?“ byl proveden mezi studenty z Hongkongu, Havaje a USA. Výzkumníci vycházeli z hypotézy, že ve východní Asii je klamání společensky akceptovatelnější než v USA a Havaj coby americký stát v Pacifiku bude v tomto ohledu někde mezi. V americká kultuře platí, že být čestný znamená být otevřený, a tak jedinec nesmí nic zatajovat. V kolektivistických kulturách, kam patří i ty východoasijské, je správné a špatné dáno potřebou celé skupiny. Důvodem ke klamání pak může být snaha zachovat tvář druhého před ostatními, nezranit jej, nezkazit vzájemné skupinové vztahy. I proto je tak vysoká hodnota dávána zdvořilosti a čest vyplývá z potřeby skupiny – jedinec ji nesmí zradit. To, co je v individualistické kultuře považováno za klamání (a tedy narušování sociálních vztahů), je v kolektivistické považováno za způsob jak zdravé sociální vztahy udržovat.

V kolektivistické kultuře jsou lidé na sobě emocionálně mnohem více závislí než v té individualistické, což také znamená, že se více dokážou vcítit do druhého. Kvůli druhým často potlačují své vlastní pocity – zvláště ty negativní, ale na druhou stranu jsou schopni poznat, kdy jim druhý neříká (úplnou) pravdu a neodsuzují jej za to, právě pro onu schopnost vcítění se a upřednostňování kolektivity.

Reklama

Výzkum skutečně potvrdil, že v Hongkongu panují mnohem smířlivější měřítka pro posouzení výroku jako klamavého, a to se týkalo i situací, kdy takto jedinci jednali v osobním zájmu. Daní respondenti si v těchto případech ani neuvědomovali, že by dělali něco špatného a druzí je nepodezírali ze špatných úmyslů. Takto dotyční klamavci nepociťovali vinu (a patrně by lépe uspěli na detektoru lži). Klamání tak nezpůsobuje v kolektivistické kultuře takové problémy jako v individualistické, ty nastanou při kontaktu kolektivistické a individualistické kultury, neboť to, co je v jedné kultuře považováno za upřímnost, je v jiné chápáno jako hrubost.

Rozdílné chápání reality způsobuje nejen mnohá nedorozumění, ale i krvavé střety. Mnohdy se i přátelská návštěva může změnit v krveprolití. To je vidět na střetech mezi Evropany a indiány v kolumbovských dobách. Jsou zaznamenány případy, kdy indiáni hostili evropské námořníky a zahrnuli je dary. Evropané pak na oplátku pozvali indiány na svou loď, kde je též pohostili a nabídli jim dary. Jaké bylo překvapení Evropanů, když si do té doby mírumilovní a srdeční indiáni k darům ještě přibrali nějakou tu drobnost z lodi. Z lidí dobrosrdečných se vyklubali lstiví zloději, které je třeba po zásluze potrestat.

Jak se ukázalo mnohem později, vše bylo nedorozuměním. Každá kultura jinak chápala pojem vlastnictví. Evropská představa říká, že člověk má přirozené právo vlastnit vše, co získal v souladu se zákony, a nikdo jej o to nemůže připravit. Indiánské chápání soukromého vlastnictví bylo o mnoho užší. Člověk má přirozené právo vlastnit jen to, co potřebuje nutně k přežití, jako třeba lovecké nástroje, vše ostatní mohou užívat všichni. Pro indiány nebylo zločinem, pokud si vzali od námořníků věci, které považovali za pouhý luxus, bez kterého lze snadno přežít. Naopak námořníci právě na těchto věcech lpěli nejvíce, neboť byly zdrojem jejich bohatství.

V takovýchto případech neexistuje “skutečná pravda”. To, že každé společenství chápe věci jinak, neznamená, že jedno je chápe špatně a druhé dobře. Přitom ale chápání obou stran může být předsudečné. Podíváme-li se na pojetí majetku u indiánů a u evropských námořníků, vidíme, že nelze říci, že by jedni zastávali správnou teorii práva na vlastnictví a druzí špatnou. Přitom byl jejich střet nevyhnutelný právě proto, že obě chápání byla plná předsudků. Ani je nenapadlo, že by druhá strana mohla věci vnímat jinak. Své vidění považovali za jediné správné a možné, aniž by nad ním hlouběji uvažovali. Byli hned přesvědčeni, že druzí jsou ti špatní – Evropané považovali indiány za zloděje, kteří zneužili jejich důvěry a pohostinnosti, indiáni Evropany za lidi, kteří jsou pro svou iracionální chamtivost schopni zabíjet.

Z výše napsaného neplyne, že není absolutních hodnot. Těžko by přežila společnost, kde by se považovalo za správné okrádat a vraždit své bližní. V tomto smyslu je zákaz krádeže či vraždy absolutní či univerzální pravdou. To ovšem neznamená, že všude tyto zákazy platí stejně. Každá společnost chápe jinak, co je vražda, co je krádež a kdo je to bližní.

V nacistickém Německu nebyli Židé považováni za bližní, a tak ani krádeže a nakonec ani vraždy na nich spáchané nebyly mezi nacisty za takové považovány – i když z našeho hlediska jde o jednání odporné a vrcholně zločinné. Z pohledu hluboce věřícího křesťana je vraždou potrat, byť by byl proveden v souladu se všemi právními normami dané země – již nejednou bylo provádění potratů nazváno holocaustem. A pro některé náboženské komunity v Indii je vraždou i zabití komára. A jak je život složitý můžeme vidět na příkladě Adolfa Hitlera: Židé měli být vyhlazeni, ale zákonná ochrana života zvířat byla v nacistickém Německu nejpřísnější ze všech zemí tehdejšího světa.

Zákony zakazující vraždu jsou ve všech lidských společenstvích, ale co je to vražda už každá společnost chápe jinak. Úkolem sociologie je ukázat, jak je kde vražda chápána, nemůže ale říkat, které společenství má pravdu. A to platí nejen v posuzování různých společností, ale i v rámci společnosti vlastní. Ať už je sociolog hluboce věřícím katolíkem nebo liberálním zastáncem potratů a ve svém soukromém životě jasně rozlišuje, je-li potrat vraždou nebo jedním ze základních práv ženy, jako sociolog nikdy nemůže říci: “Toto je nezpochybnitelná pravda,” neboť v ten moment by se pohyboval mimo vědu na rovině morálního přesvědčení. Což neznamená, že mimo sociologii nemůže a nemá rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a nepravdou.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama