První republika
Když skončila první světová válka, bylo mu necelých šest let.
Za první republiky se jeho tatínek stal přednostou stanice Chrudim-město, dnes
zapomenuté nádražíčko, ale tehdy železniční křižovatka místního významu –
jezdilo se do Heřmanova Městce a tam přesedalo do dnes již zrušených lázní se zrušeným
nádražím Vápenný Podol! Dědovi rodiče pěstovali u nádraží zeleninu, a protože
byli šetrní, ušetřili si i na malou secesní vilku na kraji Chrudimi, kam se k důchodu
z nádraží odstěhovali.
Když jsem u nádraží před pár lety byl, všiml jsem si
v jeho blízkosti pididomečku, spíš větší zděné kůlny. Ptal jsem se dědy,
na co jim ta stavba, polodomek, polokůlna byla. Jaké bylo mé překvapení, když
jsem se dozvěděl, že jim nepatřila. V přízemí byl nádražní výčep a
v podkroví žila celá rodina majitele. To už byla hospodářská krize a lidé
se živili, jak mohli.
Děda měl tehdy po obchodní akademii, místo sehnat nemohl, a
tak, aby měl alespoň využitelnou praxi, pracoval zadarmo v bance. Později
sehnal místo účetního v malé textilce a mohl se trochu osamostatnit.
Vzpomínal na výlet na Podkarpatskou Rus, vlakem se tam tehdy jelo přes
Rumunsko, na hranicích vždycky nastoupila horda zarostlých rumunských vojáků,
aby svou vlast uchránila před cestujícími, a na druhých hranicích zase vystoupila.
Válka
Po okupaci byla firma, kde děda pracoval, arizovaná a děda
si sehnal místo v bance. Jako památka na tu dobu si schoval terezínské
korunové kvitance, peníze, kterými se platilo v terezínském koncentráku. Krátce
po zahájení války si vzal babičku. Nevím, z jak velké lásky to bylo,
babička někdy tvrdívala, že by to bylo možná všechno jinak, kdyby se nebál
totálního nasazení. Ale na nasazení snad už byl tehdy starý… Za války se jim narodila
dcera, ale ve válečné porodnici se věci nezdařily tak, jak měly, a dítě porod
nepřežilo. Babička pak své dvě další děti porodila doma.
Komunismus
Po Únoru dědovi hrozilo další „totální nasazení“, tentokrát
jako bankovnímu úředníkovi někam do dolů či do „výroby“. Nic strašného ve
srovnání se všemi možnými perzekuce, ale děda se bál, vždyť byl už za první
republiky pro celkovou tělesnou slabost zproštěn vojenské služby. Aby se tomu
vyhnul, pokusil se vstoupit do KSČ. Dnes to zní poměrně komicky a trapně, jak
ve stylu Hřebejkových filmů, ale nevzali ho. A v bance se nakonec udržel.
Vyskakovat si ale nemohl, prý kvůli tomu strejdu jedničkáře nevzali ani na
střední školu, tam už totiž byla přijatá jeho starší sestra, moje máma.
Děda měl tradiční výchovu a chtěl, aby babička zůstala
s dětmi doma, dokud budou chodit na základní školu, a proto bylo málo
peněz. Ukazoval mi svůj výplatní výměr někdy z přelomu 50. a 60. let. Bral tehdy coby
úvěrář asi osm stovek a z toho živil celou rodinu. Jeho rodiče sice
prodali vilku, ale to bylo těsně před měnovou „reformou“, a tak jim zbyly spíš
oči pro pláč, než peníze, kterými by vypomohli. Vlastně ani nevím, proč ji
prodali, snad si mysleli, dům nám vzít můžete, ale peníze nám ze slamníku
nevezmete!
Babička později nastoupila jako učitelka v mateřské
školce, ale moc si finančně nepolepšili. Děda začal šetřit na dům. Ne, že by
chtěl nějaký kupovat, chtěl si ho sám postavit na zahradě, kterou měl na kraji
Chrudimi. Pustil se do toho, jakmile odešel do důchodu. Přistoupil k tomu
po svém, nakoupil si všechny možné učebnice pro stavaře, elektrikáře, zedníky a
další a všechno se z nich učil. Pak si nakoupil (nenakradl, všichni ho
proto měli za blázna) materiál a pustil se do díla. Co mohl, stavěl si coby
bankovní úředník svépomocí, jen s rodinou – a to se kdysi bál dělničit! A
když si konečně pozval na melouch zedníky na fajnovou, po pár dnech je vyhnal,
nemohl se dívat na jejich fušerství, a všechno si dodělal sám. Já byl tehdy
malý, ale jen jsem povyrostl, už jsem mu alespoň pomáhal odlévat betonové
dlažice a dělat chodník okolo baráku.
Demokracie
Listopad 89 uvítal děda s nadšením, bylo mu sice
sedmasedmdesát, ale sil měl dost. Předplatil si všechny možné noviny a časopisy
a četl a podtrhoval a vystřihoval si do svého archívu a poslouchal rádio a
radoval se, jak se všechno mění. Hodně jsme spolu debatovali o politice. Na
rozdíl od svých nostalgických vrstevníků, nijak neskrýval své uspokojení nad
rozpadem Československa. „Vždycky jsem na ty Slováky dopláceli,“ říkával.
Co nechápal, byla ekologická politika. „Teď přece musíme
hospodářsky růst, copak máme na ekologii peníze?“ Jinak jsme se ale celkem shodli.
Děda nadával nalevo, napravo, na Klause, na Zemana, na lidovce, o komunistech
nemluvě, ale nebyl nijak zahořklý, naději viděl v menších pravicových stranách.
Měl za to, že jen jejich politika bude k budoucímu prospěchu mně a mým dětem.
Když se rozšířil internet, zajímal si o něj. I když
v životě na počítači nezmáčkl ani klávesu (ani na klávesnici), fascinovalo
ho to celosvětové propojení a často se mě ptal na věci okolo. Později už nemohl
číst, a tak byl odkázaný na rádio. Jak mu postupně rušili Svobodou Evropu a
BBC, bylo toho stále míň a míň, co ho bavilo poslouchat.
Poslední návštěva
Když jsem před pár týdny projížděl Pardubicemi, stavil jsem
se i v Chrudimi, za ním. Netušil jsem, že s ním mluvím naposledy. Už
skoro nevstával z postele, jen pospával a nejdřív to vypadalo, že si ani
nepopovídáme – v poslední době dával najevo, že o kontakt se světem moc
nestojí. Když už jsem musel pomalu jít, najednou mě ze své postele zavolal a
začal se mně vyptávat na mou práci a tak. Dostali jsme se až k našim dvěma
tématům, internetu a politice. Zanadávali jsme si na Paroubka, pořád byl
v obraze, a já mu pak pověděl o novém internetovém projektu na Respektu,
do kterého jsem se zapojil, a vysvětloval mu, jak se právě díky internetu postupně
mění žurnalistika. Když jsem odjížděl, měl jsem radost z toho, jak se nakonec
o všechno zajímal a těšil se, jak si nejpozději o Vánocích o všem zase
popovídáme. Už na to nedojde, tak čau dědo!