Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Diskriminace mužů

V Radě vlády pro rovné příležitosti žen a mužů je oficiálně osmnáct žen a pět mužů. Je to tak v pořádku?

Vzhledem k tomu, že v názvu rady je i slovo muži, nejspíš to v pořádku není. Problémem je, že ač je název rady jakýkoli, většina lidí (zvláště z těch, kteří se cítí být zainteresovanými) tuto Radu vnímá jako orgán, který má řešit diskriminaci žen ve veřejné sféře, popř. bojovat proti domácímu násilí v soukromí, které je automaticky ztotožňováno s násilím mužů na ženách. Pomiňme teď to, že i v takovém případě by měli v Radě sedět zástupci mužů a mužských organizací – už jen proto, že nelze něco řešit o nich bez nich, jak upozorňuje i člen této rady Martin Jára z Ligy otevřených mužů.

Problémem je, že nejen ženy, ale i muži mohou být (a jsou) diskriminováni, ani oni nemají vždy rovné příležitosti. A přitom se o jejich diskriminaci skoro nemluví, neví se o ní, zapomíná se na ni, přehlíží se. A v tom je diskriminace pro konkrétní muže horší, protože vlastně ani nemají jak sdělit, že jsou diskriminováni, protože jim málokdo rozumí, málokdo je chápe, málokdo jim věří. 

Muži jsou jistě diskriminováni při rozhodování o porozvodové péči o děti. Zhruba v 90% případů děti připadnou matce, jen ve zbývajících deseti soud rozhodne o otcovské či střídavé péči. Ano, mnozí otcové o děti nežádají, někteří o ně ani nestojí a brzy se s nimi přestávají stýkat, další se ani nenamáhají platit alimenty. To je všechno pravda. Tvrdit ale, že muži nejsou v této sféře diskriminováni, je asi stejné jako tvrdit, že ženy mají rovný přístup do politiky, ale nejsou v ní jen proto, že o to nestojí. Je dost žen, které o to skutečně nestojí, ale na místě je ptát se, proč o to nestojí a popřípadě se snažit situaci měnit. 

Reklama

Mnozí muži se ocitají v situaci, kdy jim soudcové a sociální pracovníci (tedy většinou soudkyně a sociální pracovnice, abych byl genderově korektní) nenaslouchají a nevěří jim, že se chtějí a mohou starat o své děti, že toho jsou schopni jako plnohodnotní rodiče. Naslouchají totiž především jejich bývalým manželkám, protože přeci každý ví, že dítě patří matce, je to přirozené… A tak se tito muži dostávají do tragických situací, kdy jen málokdo plně chápe jejich pocity, přání a potřeby. A někteří z nich se ze zoufalství uchýlí k agresi, fyzické nebo psychické, a tím jen posilují stereotypy o mužství. Je v prvopočátku diskriminace mužů? Ne vždy, ale někdy ano.

Ale stereotypů a očekávání, skrze které jsou muži manipulováni do situací, o které nestojí, je mnohem více. Když je muž tlačen svým zaměstnavatelem, aby přijal kariérně vyšší místo a on o to nestojí, je to diskriminace? Když jej musí přijmout, protože jinak by se na něj šéf díval jako na neloajálního sraba a dal mu to pocítit i na platu či jinou cestou, je to diskriminace?  

On totiž zdaleka ne každý muž stojí o kariéru, zvláště když má rodinu. Ale tlačit na něj mohou v takových případech i manželka, její i jeho rodiče. „To jsi chlap, když nechceš vydělat víc peněz? Ty se nechceš postarat o rodinu?“ Ale chce se postarat, ale jinak, ne v práci, ale doma, chce se svou rodinou být a ne ji jen živit. Když jsou takto muži vytlačováni z rodin, není to diskriminace a popření rovných příležitostí? Ano, možná je diskriminace příliš silné slovo, ostatně mnozí muži to tak nevnímají. Ovšem mnohé ženy nepovažují za diskriminaci, když jsou doma s dětmi a kariéru nedělají a jiné to za diskriminaci považují.

A po jiných mužích kariéru nikdo ani nechce, oni se postarají jinak – postaví dům, jsou to kutilové, kteří staví a budují. A celá rodina je spokojena. Ale co ti, kteří takoví nejsou a kteří nestojí ani o vydělávání peněz a dělání kariér? Chtějí být se svými dětmi, hrát si s nimi, starat se o ně, nedělá jim problém navařit, vyprat, vyžehlit. Nejsou i oni diskriminování tím věčným „to seš chlap?“   

Najděte mi takovou ženu, která nestojí o kutila, budovatele, vydělávače peněz, najděte mi ji a já za ní půjdu světa kraj. Ale musel bych se zase brzo vrátit – musím se starat o děti, z téhož důvodu bych se i pořádně oblékl, zvláště v lednu by se to neobešlo bez čepice, ale raději bych šel někdy v létě. Tak co holky, stojíte o mně? Kulich až po uši, peláším domů za dětma…

A to je další problém. Najděte mi ženu, která při hledání partnera nediskriminuje muže s dětmi? Ano jsou takové, ale je jich málo. A vedle nich jsou po celém světě miliony mužů, kteří bez řečí žijí s ženami s dětmi s předchozích manželství. I to je diskriminace. Vy se možná mé argumentaci právě teď smějete, ale dokážete se do toho vcítit? Já se ostatně taky právě teď směju, ale trochu posmutněle…

Jsem já ten diskriminovaný muž, co odmítá kariéru, co nic nevybudoval, co nemá ani partnerku a eště se stará o děti? Diskriminace je skutečně silné slovo a sám pro sebe bych jej sotva použil. Ale i já musím poslouchat věty: „Seš chlap, ne? Tak musíš umět vydělat nějaký peníze!“ Jo sem chlap, nebojte se. Ale proč bych vydělával za cenu toho, že se vzdám práce, která mě baví, že se vzdám času s dětma, který mě bavěj? A když tohle řeknu, tak mnozí jen kroutí hlavou. Vědí, že se jen tak vymlouvám. A vymlouvám se?    

Abych ale nikoho neuvedl v omyl, nevolám po tom, aby za mě někdo seděl v nějaké radě. Jen chci napsat, že se dokážu vcítit do situace těch mužů, kteří se cítí být diskriminováni a ještě jim to skoro nikdo nevěří, nikdo je nechápe a nebere jejich stesky vážně. A dokážu se vcítit i do pocitů těch mužů, kteří dělají vše tak, jak od nich okolí očekává, ale někde uvnitř cítí, že by to všechno vlastně chtěli dělat jinak, že jim nějak moc rychle rostou děti a kamsi se jim vzdalují. Ale vlastně ani neví, jak svůj problém pojmenovat, je to problém beze jména; analogie k jinému problému beze jména, který popsala jedna ze zakladatelek moderního feminismu Betty Friedan

Ta si všimla problému, jenž prožívaly ženy z tradičních amerických domácností, o které se muž dokázal tak báječně materiálně postarat, ani do práce nemusely chodit, jen se staraly o děti (a manžela). Ale ony cítily, že tomu něco chybí, něco by mělo být jinak, ale nevěděly co, nedokázaly svůj problém pojmenovat. Netušily, že problém je právě v té starosti, která z nich dělá skleníkovou rostlinu a ne plnohodnotného a samostatného člověka.

Ano, vydělávající muži jsou vnímáni jako plnohodnotní a samostatní. Venku, v práci, mezi kamarády. Ale pak přijdou domů a jejich plnohodnotnost a samostatnost kolikrát končí někde u dveří z garáže. A oni cítí, že by chtěli, aby to bylo jinak. Stejně jako ony opečovávané ženy se ptají „A to je všechno ten život, co žiju? Není nic víc? Neuniká mi něco?“ 

 

PS

A aby bylo jasno, pokud některá z Vás čtenářek tento příspěvek chápe jako formu seznamky, je to tak! Odpovím skoro na všechny dopisy s fotografií, které budou míněny upřímně… :]  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama