Asi jste už slyšeli o tom experimentu, kdy několik lidí posuzuje délku čar, kterou jim ukazuje experimentátor. Pokusná osoba, říkejme ji Jindra, má za to, že jde o nudný pokus, který zjišťuje, jaký mají lidé odhad. Ale vše je jinak, ač se zdá, že jsou zkoumáni všichni účastníci, jediným pokusným králíkem je právě Jindra. Ostatní jsou domluveni s experimentátorem a od určitého momentu mají říkat úplné nesmysly. Jak pokus ukázal, ne vždy Jindra podlehl, ale přesto podlehl i v momentech, kdy ostatní tvrdili, že jsou stejně dlouhé dvě čáry, jejichž délka se lišila naprosto evidentně.
Na tento experiment jsem si vzpomněl, když jsem četl poslední číslo Respektu, konkrétně článek „Komu svědčí střídavá péče“. Ve středu mám být v senátu hlasováno o novele zákona o střídavé péči a článků a zpráv podobných těm v Respektu se v médiích objevilo více. Všude se objevuje velmi podobné interpretace, a to, že jde o novelu, která vychází vstříc nespokojeným otcům a není v zájmu dětí. Jak píše v Respektu Petr Třešňák: „Střídavá péče má smysl coby oboustranná zodpovědná volba, jako vnucované rozhodnutí soudu však budí obavy. Je zjevné, že uzákonit ji coby upřednostňovanou variantu má jediný cíl – vyjít vstříc dlouhodobě nespokojeným sdružením otců, kterým jejich bývalé partnerky brání ve styku s dítětem. Jejich vzteku se vůbec nelze divit, protože český stát ani dvacet let po revoluci nedokáže ochránit jejich práva. Aktuální změna je snadnou zkratkou k tomuto cíli, která si však bohužel plete zdravé priority – soudce má v první řadě chránit zájmy dítěte, a ne rodičů.“ Naprosto s ním souhlasím, až na jednu věc. Střídavá péče má být podle zákona posuzována prioritně, ale soud se pro ni má rozhodnout jen tehdy, je-li v zájmu dítěte. Celá novela zní takto: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte.“
Petr Třešňák dále píše: „Pendlování mezi dvěma domácnostmi je ovšem velmi křehký model, který se v případě nesouladu může velmi snadno změnit v praxi, jež dítě poškozuje. Žít ve dvou vzájemně nevraživých a nekomunikujících světech s rozdílnými pravidly, kdy ani jeden z nich není dostatečně stabilní pro základní sebeidentifikaci, je pro dětský vývoj schizofrenická situace.“ Zde bych podepsal všechna slova do jednoho. Ale znovu to není argument proti novele, alespoň pokud bychom brali v potaz důvodovou zprávu, ve které je uvedeno: „Nově se proto navrhuje, aby střídavou výchovu nařídil soud vždy, když shledá, že rodiče mají zájem na tom, aby jim dítě bylo svěřeno do péče a výchovu dítěte jsou schopni zajistit. Nařízená střídavá výchova však musí být vždy v zájmu dítěte. Zájem dítěte bude nadále posuzován podle stávajícího ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině. Soud střídavou výchovu nenařídí, pokud shledá, že rodiče nejsou mezi sebou schopni dosáhnout určitého stupně konsenzu o směřování výchovy dítěte, v takovém případě by bylo nařízení střídavé výchovy jen těžko v zájmu dítěte.“ A ve zmíněném ustanovení §26/4 se mj. píše, že soud přihlédne ke „stabilitě budoucího výchovného prostředí“.
A já teď přemýšlím nad třemi možnostmi. Buďto Petr Třešňák podlehl podobně jak v onom experimentu zavádějícím interpretacím novely, kterými se média jen hemží. Nebo novelu a uvedené pasáže důvodové zprávy nečetl a pak odvedl neprofesionální práci. Anebo selhal můj selský rozum, který není schopen pochopit právnickou mluvu, a jsem to já, kdo si vše interpretuje špatně. Popravdě řečeno, asi bych byl nejraději, kdyby platila třetí možnost. Respekt je pro mne stále ještě jedním z nejdůležitějších a nejspolehlivějších majáků v smrádnoucím slatiništi českým médií.
P.S.
Chtěl jsem si ve svém psaní od střídavé péče na nějakou dobu odpočinout a nechci, aby byl tento článek brán jako můj další pokus o propagaci novely zákona. Teď už bych se vlastně chtěl jen dozvědět, jestli se mýlím já ve své interpretaci, nebo jestli je to Respekt (a další kritici zákona), kdo věc chybně interpretuje.