Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Hermafrodit neboli intersexuál

Jsou mezi námi, i když o nich skoro nevíme. Stydí se nebo si myslí, že bez řečí musí přijmout život, který jim osud nachystal. Hermafrodité, neboli intersexuálové.

Občas se narodí člověk, který anatomicky vykazuje znaky obou pohlaví, jeho chromozomální pohlaví je jiné, než jak dítě navenek vypadá, má chromozomy XXY apod. Často je vše příznakem nějaké hlubší poruchy a lékaři musí dříve či později zakročit, aby nebylo ohroženo zdraví jedince. Medicína ovšem v případě intersexuality zasahuje i tehdy a tam, kde to ze zdravotního hlediska není nezbytně nutné.

Rodiče jsou mnohdy zděšeni tím, „co“ se jim to narodilo za dítě a prosí lékaře o časný zákrok, aby dítě bylo normální. Lékaři se tomu povětšinou nevzpírají. I jejich cílem je dosažení normality jedince. Ovšem co v těchto souvislostech znamená být normální? Někdy nejde o tělesné zdraví, ale o to, aby dítě dostálo sociálním nárokům. Každý musí mít jedno ze dvou povolených pohlaví, stačí se podívat do dokumentů. Ani jazyk nepočítá s třetím rodem – pravidla slušného chování nám zapovídají mluvit o někom ve středním rodě, pokud výslovně nezdůrazníme, že jde o dítě.

Lékaři tak se souhlasem (resp. na přání) rodičů přistupují k operativním zákrokům, aby dostáli sociálním očekáváním. Cílem operace má být dítě, které je schopno úspěšně se přizpůsobit pohlavní (resp. genderové) roli. Okolí tedy nesmí mít problémy s pohlavní identifikací jedince a tu provádí na základě jeho genitálií. Operace mění fakt, že existují jedinci s těly, která se nedají zapasovat do představ o běžných mužských či ženských tělech. Aby nebyla zpochybněna přirozenost sociálních kritérií mužství a ženství, musí být tito jedinci klasifikováni jako defektní, i když by mohli žít zdravým životem, popřípadě operacemi genitálií se zdraví těchto lidí nijak nezvýší. A vezmeme-li v potaz, že operace se musí opakovat a tkáň je na operovaných místech velmi citlivá a choulostivá a lékaři nejsou schopni vytvořit plně funkční pohlavní orgány, může dojít i k situaci, kdy se po zdravotní stránce stav operovaného může zhoršit.
Anatom Milton Diamond a psychiatr Keith Sigmundson, kteří se intersexualitou dlouhodobě zabývají, říkají: „Indikací pro provedení jakýchkoli větších operací mohou být pouze stavy ohrožující tělesné zdraví, nikdy jen kosmetické důvody. Toto rozhodnutí je samozřejmě nutné obsáhle zdůvodňovat nesouhlasícím rodičům, kteří budou chtít, aby jejich děti ‚vypadaly normálně‘. Vysvětlete jim, že vzhled genitálií v dětství – ač oproti ostatním dětem netypický – má menší význam než jejich funkčnost a postpubertální erotická senzitivita. Operace mohou potenciálně narušit sexuální/erotické fungování. Chirurgické zákroky zahrnující všechny operace klitorisu a jakoukoli přeměnu pohlaví by tudíž měly počkat do puberty či později, až bude pacient schopen dát skutečně informovaný souhlas.“

Zneviditelňování intersexuality není prováděno pouze medicínskými zákroky, ale i jejím tabuizováním a mlčením o tomto problému. O intersexualitě veřejně nemluví ani lékaři, ani sami intersexuálové. Kdo by také měl potřebu chlubit se svou „obludností“? Intersexuálním dětem a jejich rodičům je vštěpováno, aby neriskovali a nikomu o ničem neříkali, ani přátelům. Jak se píše na webových stránkách podpůrné skupiny jedinců ze syndromem necitlivosti vůči androgenu (AIS): „AIS podléhal utajování, paternalismu a popírání, což vedlo (u dotčených jedinců) k pocitům zrůdnosti a izolace s nedostatkem psychologické podpory.“ Slovy dívky s AIS: „Patnáct let jsem se cítila jako nedotknutelná zrůda“. A to v případě AIS ani nejde o nejasné vnější genitálie, ale o stav, kdy plod XY (tedy maskulinní) nereaguje na androgen a narodí se dítě, které má vnější anatomii ženskou, ale vnitřní mužskou, což samozřejmě okem poznat nejde.
Problémem není jen hanba, se kterou je intersexualita spojována, celkově je tento stav považován za kardinální nedostatek, který jedinci znemožňuje vést plnohodnotný život.
Odpor proti medicínským zákrokům je pak vnímán jako pošetilost a bláznovství, kterými jedinec poškozuje sám sebe. Proč by na takovém odporu měl někdo s dotyčným participovat?

Michael Noble má Klinefelterův syndrom. Lidé s tímto syndromem mají chromozomy XXY a jejich mužské tělo se počínaje pubertou feminizuje. To Nobleovi nevadilo natolik, aby měl potřebu se podrobit testosteronové terapii, která je v těchto případech běžně ordinována. Vzpomíná, jak jej lékaři léta přesvědčovali, aby se terapii podrobil, jinak jeho život bude „bezcenný“, a tvrdili mu, že „nikdy nedosáhne svého potenciálu, nebude si moci sám sebe vážit“. Ač cítil, jak se kvůli terapii jeho každodenní chování stává stále agresivnějším, roky se ji bál ukončit, aby se z něj „znovu nestala zrůda, která nemá žádnou cenu, ani smysluplné místo ve společnosti“. Přitom před terapií podle vlastních slov komplexy netrpěl, ty v něm vytvořili až lékaři. „Má dosavadní sebeúcta byla zřejmě lichá, neboť jsem ji měl mimo předdefinované vzorce skutečného mužství.“ Pro jedince, jako je Noble, bylo „psychicky devastující být ‚pravým mužem‘“ podle představ společnosti. Noble terapii ukončil a spokojil se se svou intersexualitou, někteří jedinci ovšem po této zkušenosti dospívají k názoru, že s maskulinitou nechtějí mít víc nic společného a volí přeoperování na ženu.

To je další paradoxní situace spojená s intersexualitou. Neschopnost společnosti akceptovat kategorii intersexuál, plodí z některých lidí transsexuály – tedy z jedinců, kteří ač nesplňují veškerá očekávání, nemusí mít problémy se svou pohlavní identitou, vytváří jedince, kteří s ní problémy mají. Problematika intersexuality ukazuje, že člověk se nemusí cítit ani jako muž, ani jako žena, alespoň bereme-li za kritérium obecné představy, které si s mužstvím a ženstvím spojujeme. Jiní se naopak mohou považovat za muže či ženy bez ohledu na to, že jejich fyziognomie a/nebo pohlavní anatomie nesplňují veškerá medicínská (sociálně-kulturní) kritéria, která jsou na maskulinitu a femininitu kladena.
To, jak si anatomicky, chromozomálně apod. představujeme mužství a ženství není dáno jen přirozeností, ale i sociálními očekáváními. Existence intersexuality a sebeidentifikace intersexuálních jedinců ukazují, že by ve společnosti mohla existovat i více než dvě pohlaví, respektive že by mužské a ženské pohlaví mohly být daleko volnějšími kategoriemi, než jsou dnes.

Epilog
Často si kladu otázku, jak bych se jako rodič zachoval, pokud by se mi mělo narodit intersexuální dítě. Zvlášť v dnešní době, kdy mnohé anomálie ve vývoji plodu dokážeme zjistit již v raném fázi embryonálního vývoje, je tato otázka na místě. Například v případě plodu s Klinefelterovým syndromem, což je v porovnání s dalšími formami intersexuality jeden z nejméně závažným syndromů, mohou rodiče volit potrat ze zdravotních důvodů (přičemž mnozí lékaři v tomto případě potrat nedoporučují).
Pokud bych došel k přesvědčení, že by daná forma intersexuality celoživotně dítě po zdravotní stránce významně ohrožovala, asi bych s potratem souhlasil. Po porodu bych s operací genitálií znovu souhlasil jen tehdy, šlo-li by o záchranu zdraví a života dítěte – tedy ne v případě rizik, jejichž pravděpodobnost by nebyla příliš vysoká či u kterých není prokázáno, že se operací sníží. Jinak bych podle rad Diamonda a Sigmundsona sečkal a snažil se dítě vychovávat s tím, že je trochu jiné, než ostatní děti, ale že tuto jinakost není třeba vnímat negativně. A stejně tak bych působil na okolí.
Vím, je to plané teoretizování, které intersexuálním dětem a jejich rodičům nemusí prakticky nijak pomoci ve zvládání jejich nezáviděníhodné situace. Ale vše se změní jen tehdy, změní-li se pohled společnosti. A o to bych rád usiloval.
Podívejme se na paralelu s homosexualitou. Mnozí homosexuálové byli a dodnes jsou kvůli své orientaci nešťastní. Je to pochopitelné, jen málokdo je šťasten, je-li vnímán jako deviant či duševně nemocný člověk. Pokud je ovšem homosexualita společností vnímána jako jev paralelní k heterosexualitě a není na ní shledáváno nic podivného, počet nešťastných homosexuálů se snižuje. Pokud narození intersexuála nebude obecně považováno za šok a tragédii, kterou je nutno ihned „napravit“, ani (mnozí) rodiče to tak nebudou vnímat.
Přičemž zdůrazňuji, že nechci z ničeho obviňovat lékaři, kteří operace provádějí a terapie doporučují. I oni jsou pod velkým sociálním tlakem, kterému se snaží dostát.

P.S.
Prosím, aby se mi na můj e-mail ozvali všichni ti, kteří mají nějaké zkušenosti s intersexualitou a chce se jim o této problematice se mnou mluvit. Rád bych se spolupodílel na zvýšení povědomí o problémech intersexuálních lidí v české společnosti. (A zároveň nechci zakrývat, že mám zájem v této oblasti provést sociologický výzkum – což ale neznamená, že ty, kteří by se mi ozvali, budu nutit, aby se na tomto výzkumu účastnili).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama