Žijeme v době víry v romantickou lásku. Ta je podstatným a pro mnohé i jediným důvodem pro existenci partnerského vztahu. Na první pohled na tom není nic špatného, každý má přeci právo žít s tím, s kým žít chce. Nemyslím si, že by nám životní partnery měli vybírat rodiče, stát nebo církev a sám vzpomínám na ty endorfinové bomby, které mi láska přinášela.
A v tom je ten problém, má s tím člověk končit jenom proto, že se oženil/vdal a má děti? Někteří si myslí, že ne. Jsou přesvědčeni, že děti jim nemohou být překážkou k dalším (a dalším, a dalším…) láskám.
Jsme narcisté. Současný narcista nemusí sám sebe obdivovat až za hrob, spíše je přesvědčen, že má bytostné právo na bezprostřední a rychlé uspokojení. Někteří se tak stávají závislými na sociálním státě, jiní na drancování přírody a zdrojů, kterými nás příroda obdařuje, další jsou celoživotními hledači a ztráceči lásky.
Narcista je přesvědčen, že má právo najít si jiného partnera, pokud jej ten stávající přestává emocionálně naplňovat. Příliš nebere ohledy na důsledky. V tom jej dokonce utvrzují některé stávající sociální normy a hodnoty. Třeba právě ty vyzdvihující romantickou lásku a právo na emocionálně a sexuálně plnohodnotný vztah.
Narcista touží pouze po „skutečných" pocitech a „skutečných" vztazích. To jsou jen takové, které jej intimně naplňují. Narcista se s posedlostí sobě vlastní ptá, co pro něj druhý znamená, ale již jej druhý nezajímá jako osobnost – další znak romantické lásky. Jen si vzpomeňme, jaké to bylo, když jsme byli zamilovaní! Objektem naší lásky byla sice skutečná osoba, ale hlavu zatemněnou endorfiny, viděli jsme jakýsi neskutečný ideál. Nového partnera jsme si idealizovali, ale ve skutečnosti jsme jej chtěli mít coby zrcadlo odrážející naše nebeské štěstí. A pokud jsme se v zrcadle přestali vidět, jako jakékoli jiné slepé zrcadlo jsme jej odhodili.
Narcistního jedince tyto stavy provázejí po celý život. Nechápe, proč by měl setrvávat ve vztahu, kde romantiku nahradily spory o vynášení odpadkového koše a boje o koupelnu. Takový jedinec má za to, že je jeho právem hledat si partnera nového, ještě nejromantičtějšího, a na toho stávajícího v trenclích a bavlněné noční košili přestává brát ohled. Každodenní vášně u televize a nad hypotékou nejsou pro narcistu „naplňující", stávají se pro něj nudnými a vyčerpanými. Ví, že má právo něco tak banálního opustit. A tím i celou rodinu. Není schopen rozlišit mezi svým sebeuspokojením a tím, co se děje mimo něj. A aby se ujistil, že jedná správně, interpretuje předchozí vztah jako utrpení a nesoulad zpestřené maximálně nějakou tou hádkou. Vše hezké je zapomenuto, minulé rozepře nabývají kosmických rozměrů (tedy přesný opak hospodských vzpomínek na vojnu).
Narcista se v tento moment neptá na důsledky svého rozhodnutí. Nezajímá jej, co činí, ale jak se cítí. Vlastní pocit uspokojení je pro něj důležitější než zodpovědnost vůči ostatním. Slovy sociologa Richarda Sennetta: „Nezáleží na tom, co jste udělali, ale jak se kvůli (díky) tomu cítíte." Výčitky svědomí přicházejí při špatné nové volbě, již méně kvůli následkům jedincova jednání. Vlastním dobrým pocitem je schopen ospravedlnit cokoliv.
Výsledkem může být neustálé navazování nových partnerských a sexuálních vztahů a nutkavá posedlost láskou a/nebo sexem. Právo na lásku a sex se stává nárokem, který musí být vždy naplněn – je vlastně formou univerzální sociální dávky. Takto postižený jedinec je stále stíhán strachem z emoční deprivace. Právo na milostnou seberealizaci a právo svobodně si vybírat partnera pak může mít zničující dopady nejen na jeho sociální okolí, ale i na jedince samotného. Ocitá se totiž v bludném kruhu hledače sebeuspokojení a sebenaplnění. Těch ale nedosahuje, protože není schopen vytvořit stabilní vztah – jak se o tom píše na stránkách anonymních závisláků na sexu a lásce.
Ideál romantické lásky se tak stává sociálním problémem. Partner je přesvědčen, že je-li zamilován, má nezpochybnitelné právo stávající vztah opustit. Však oni to děti pochopí, tatínek/maminka přece mají právo být šťastní a pak to i pro děti bude lepší! K tomu připočtěme, že ideál romantické lásky je vnímán jako něco, co není primárně pod racionální kontrolou – a ani být nemá, to by byla romantika, racionálně kontrolovat romantickou lásku! Tfuj, jak vás vůbec něco takového mohlo napadnout? A tak, vláčeni vášněmi, iracionálně ničíme vztahy, nejen partnerské, ale i rodinné v tom nejširším slova smyslu.
Snad nám naše děti neodpustí, a nebo raději ať odpustí, ale nejdou v našich šlépějích! Neboť jinak se narcismus stane sociální normou a zralý jedinec schopný zdravého sebeomezení bude považován za devianta. Nebo se už tak dávno stalo?