Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Mohou za šikanu školy?

Jistě, stejně jako rodiče a veškeré sociální prostředí, ve kterém dítě žije. Většinou se ale vina hledá především ve špatné rodičovské výchově a pomíjí se možný neblahý vliv školního prostředí.

Se školní šikanou se podle výzkumů setkala většina dětí – jako agresoři, oběti, nebo svědci. I to, že je někdo pouhý svědek šikany na něj může zanechat negativní stopy. Proč? Šikana je záležitostí malé sociální skupiny, ve které z definice panují poměrně intimní a v mnoha ohledech demokratické vztahy. Šikana tyto intimní a demokratické vztahy pokřivuje a narušuje. Násilí se stává formou intimních vztahů, „demokraticky" se hlasuje o tom, že někdo bude vyloučen z kolektivu apod. To může do budoucna poznamenat i toho člena skupiny, který šikanován nebyl – začne ji brát jako něco, co je vlastně normální a nedá se s tím nic dělat. V pozdějším životě není schopen bránit sebe ani druhé, s šikanou mlčky souhlasí; pokud se k ní přímo nepřidá, protože ji nepovažuje za něco špatného.

Šikana je součástí skupinové dynamiky, šikanovaný nezřídka slouží jako "obětní beránek", na jehož úkor se upevňuje soudržnost skupiny. Zároveň je šikana prostředkem sociální kontroly členů: kdo se alespoň tichým souhlasem na šikaně nepodílí, není ke skupině loajální a jako takový může být také šikanován. Šikana takto může dostat podobu tyranie většiny. V ní nemusí jít zdaleka o fyzické násilí. Tyranie většiny si vystačí s násilím duševním, které se děje skrze "demokratický" nátlak na jedince, aby byl konformní, přizpůsoboval se panujícím normám, ať už jsou jakékoli. Správné chování se v takové atmosféře pozná podle toho, jestli se podřídíte normě, ne podle toho, jste-li schopen se samostatně rozhodovat a nést následky za svá rozhodnutí.

V tomto ohledu je psychický teror, který často z tyranie většiny vyplyne, v mnoha ohledech nebezpečnější než fyzická agrese. Je méně vidět a hůře se léčí, často v něm „vynikají" dobří a mezi učiteli oblíbení žáci, včetně děvčat – ta jsou v těchto ohledech mnohem „vynalézavější" než chlapci. Dobří žáci také dokáží snáze zametat stopy a učitel těžko věří, že by ti „šikovní" byli něčeho takového schopni – a oni se učí, že jim takové věci v životě projdou, či že na takové chování mají přímo právo. Šikana se stává z hlediska skupiny legitimním způsobem, jak získat v kolektivu moc.

Podle mnohých odborníků je problematický tradiční způsob práce pedagoga s třídou. Pokud učitel řídí třídu sám, převažuje jednostranná komunikace a je opomíjena spolupráce mezi žáky. Děti se neučí rovnoprávně komunikovat – ani mezi sebou, ani s autoritou.
Někteří učitelé přímo či nepřímo šikanu jim neoblíbených žáků tolerují a dokonce nevědomky iniciují – tím, že ukáží, kdo se u nich patrně nedočká zastání. Ponižování žáků učitelem bývá spouštěcím mechanismem šikany, není-li již samo o sobě šikanou.
Zároveň existuje solidarita mezi silnými. Slabý žák nevyhovující normám učitele může být vnímán jako někdo, kdo si šikanu zaslouží. Přiznejme si, že pro některé učitele je ponižování slabých součástí výuky: časté zkoušení, přehnaná kontrola úkolů či naopak okázalé ignorování veškerých žákových snah, popřípadě jejich zesměšňování

Z hlediska prevence šikany je lepší komunikativní model práce. Učitel má k žákům blíže, ti se učí nejen vzájemnému dialogu, ale i důvěře v autoritu. Učitel se stává autoritou, která nepotřebuje rozkazovat, ale snaží se o obecnější konsensus se skupinou, v jejímž čele stojí. Výsledkem jsou žáci sebevědomější a schopnější postavit se tomu, co vnímají jako bezpráví.
Náš přední odborník na školní šikanu Michal Kolář doporučuje, aby se žáci spolu s učitelem podíleli na tvorbě "charty" řídící pravidla chování žáků i učitele: "K tomu, aby někdo pravidla znal, rozuměl jim a hlavně je bral vážně, je zapotřebí především, aby se sám podílel na jejich utváření," píše Kolář ve své knize Bolest šikanování.
O to ovšem v některých školách nestojí, jde jim především o vnější disciplínu. Přitom v takových poměrech šikana bují nejsnáze. Autorita učitele je pouze formální, daná tím, že se jej žáci bojí. Pak k němu samozřejmě nemají důvěru a nesvěřují se mu se svými problémy. Zároveň je učitel rád, má-li po ruce někoho, kdo mu s disciplínou pomůže. Pak mohou být některé formy šikany silnějších vůči slabším přímo podporovány, neboť jsou způsobem, jak ve třídě udržet řád. Zároveň je život v takových třídách naplněn nudou, a tak je šikana druhých vítaným zpestřením dne, „kulturní" aktivitou, která dělá den zajímavějším. Pořádek navenek tak může zakrývat šikanu, proti které se oběť nemá jak bránit.

Ze všech výše zmíněných důvodů se šikana může stát hrozbou pro fungování zdravých demokratických vztahů ve společnosti. Výsledkem šikanování je hyperkonformní jedinec, který nevěří vlastnímu názoru a přiklání se k mínění silnějších. Žije v přesvědčení, že názor, který nekoresponduje s tím převažujícím, je špatný – prakticky i morálně. Jeho cílem je nevybočovat, bez větších reflexí přijímat normy a hodnoty shůry dané autority, popřípadě se stát autoritou, která své mínění prosazuje bez diskuse Jak říká Kolář, šikana je "zákeřnou a často smrtelnou chorobu skupinové demokracie". Bezpráví je v jejím rámci legitimizováno přáním většiny a tak se všichni učí, že se proti němu nedá nic dělat. Týrání se stává běžným jevem, na kterém není nic špatného, oběť si za všechno může sama. Neschopnost či neochota ke konformitě je chápána jako vina a druhý je šikanován za svou jinakost.

Nejhorší na tom všem je, jak některé školy odmítají zuby nehty přiznat, že u nich šikana existuje. Tak její existenci samy napomáhají. Zmínil bych dva případy, o kterých jsem slyšel v poslední době.
Před školní výbor předstoupila babička žáka. Několikrát u něj objevila modřiny v rozkroku a on ji přiznal, že jej spolužáci několikrát zkopali. Výbor tvořený rodiči a vedením školy vše bagatelizoval jako „klukovinu, která se přece stává". Padaly otázky typu: „A to to ten kluk neumí řešit sám? To musí posílat do školy babičku? Když je takový slaboch, tak se nemůže divit, že to občas schytá." Naštěstí byla ve výboru i jedna lékařka, které se nakonec podařilo přesvědčit ředitelku školy, ať vše konzultuje s pedagogicko-psychologickou poradnou. Kdyby tam ona lékařka nebyla, patrně se vše zamete pod stůl, protože by nikdo danou věc neviděl jako problém.
Do pedagogicko-psychologické poradny v jednom menším okresním městě přišel ředitel školy, že jeho žáci málem vyhodili spolužáka z okna ve vyšším patře. Při dalším vysvětlování vyšlo najevo, že si podle ředitele oběť za všechno může sama a ani by s tím nikoho neobtěžoval, ale „to víte, kdyby se to skutečně stalo, ještě by k nám přijela Nova a rodiče by do školy přestaly hlásit své děti".

Šikana je často tutlána, dokud je to možné, protože školy bojují o žáka a každá negativní zmínka o škole ji může existenčně ohrozit. Zároveň panuje představa, že špatné věci se stávají špatným lidem a zlo není samoúčelné, a tak jsou problémy přehlíženy nebo si dokonce agresoři získají sympatie některých učitelů. A nejpozději v tomto momentu to není, jak jsem již psal, pouze problém školy a školního věku, ale problém celé společnosti.
Přitom by dobrou prevencí mohlo být už to, že trochu jinak budou nastaveny vztahy mezi žáky, jejich rodiči a učiteli.

Reklama