Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Moje dcera je lesbička, vlastně levačka

Mnozí lidé na otázku, co by dělali, kdyby jejich dítě bylo homosexuální, odpovídají ve stylu „No radost bych neměl/a, ale bylo by to moje dítě, tak bych stál/a při něm.“ Proč ale rodiče „nemají radost“ z homosexuality svého dítěte? A jak to souvisí s leváctvím?

Rodiče podléhají množství předsudků, ale existují i argumenty nepostavené na předsudcích? Napadají mne dva. Ze stejnopohlavního svazku se nemohou narodit potomci, takže pokud je vaše dítě homosexuální, je nižší pravděpodobnost, že bude biologickým rodičem a vy prarodičem. Děti lze „získat“ i jinak než se svým partnerem, umělé oplodnění, adopce, najít si vedle partnera i druhého rodiče a s ním nějak počnout, ale chápu, že podobných řešení se mnozí lidé z toho či onoho důvodu obávají, a přiznávám, že i pro mne by to byl důvod k obavám. „Stanu se dědečkem? A jak to bude s mateřstvím mé dcery, nebude muset řešit víc problémů, než by chtěla?“ Na druhou stranu s narůstající rozvodovostí ve společnosti musí i heterosexuálové řešit různé problémy v souvislosti s péčí o děti. A ty problémy nabývají někdy až tragických rozměrů, když se někteří rodiče a prarodiče po rozvodu téměř nemají šanci vídat se svými potomky. Přesto nám tyto naprosto reálné problémy, které mohou potkat téměř kohokoliv, nenahánějí hrůzu, když je naše dítě heterosexuální.

Druhým důvodem pro pochopitelné obavy z potomkovy homosexuality je riziko, že naše dítě bude ve společnosti diskriminováno, šikanováno, prostě to nebude mít lehké. To je sice naprostá pravda, ale problém zde přesouváme z oběti na viníka. Pokud je homosexuál šikanován, tak se to na osobní rovině dotýká jeho, ale na rovině sociální je to problém netolerantní společnosti. Zároveň alespoň v české společnosti platí, že život homosexuála zase není tak strastiplný, aby ho čekaly roky života v absolutním nepochopení a útlaku. Mnozí jiní lidé se rodí s odlišnostmi, na které není většina zvyklá, a jejich cesta za štěstím může být křivolatější, než by si oni sami i jejich rodiče přáli. A tím se dostávám k onomu leváctví zmíněném v nadpisu. Mnozí možná už dávno povyskočili, jak si dovoluji srovnávat něco z hlediska „dotčeného“ tak problémovým, jako je lesbismus, s něčím tak banálním, jako je leváctví. Ale on to není takový nesmysl.

 

Reklama

Jedna z mých dcer je echtovní levačka. Nejenže dělá vše zásadně levou, ale i dnes, když už končí třetí třídu, otáčí písmena i číslice, má problémy se psaním i čtením, protože ji to stále láká číst zprava doleva. K tomu mám ilustrativní příhodu. Už se druhým rokem učila hrát na flétnu. Nejenže měla určité problémy s technikou, neboť i flétna je konstruovaná pro praváky, ale jednou ji pan učitel řekl, ať zkusí sama zahrát jednu úplně novou skladbičku. Z flétny se jí linuly úplné nesmysly a my jsme na sebe s panem učitele nechápavě hleděli. Nikdy neměla problémy s hraním z not a zde nešlo o jednotlivé chybičky, ale o totální maglajz. A pak to panu učiteli došlo: „Ty hraješ zprava doleva!“

Ano, představte si, že někteří leváci jsou ve svém leváctví skutečně důslední a spoustu věcí musí dělat úplně naopak, než by jim bylo přirozené! Takový člověk musí věnovat neskutečnou, nejen intelektuální energii něčemu, co my praváci vůbec nemusíme řešit. Praváci jsou v tomto smyslu jednoznačně zvýhodněni, ale co s tím dělat? Tisknout pro leváky vše opačně, povolit jim psát zprava doleva? Možná taková situace jednou nastane, popravdě řečeno už dnes by se řešení našlo alespoň v případě elektronických textů – když máme software na předčítání pro nevidomé, proč bychom nemohli mít programy pro otáčení textu pro leváky? Zatím tomu tak není a já se po svých zkušenostech s dcerou skutečně domnívám, že vyhraněné leváctví je handicap nejen na úrovni manipulace s předměty, ale i na intelektuální úrovni právě kvůli čtení a psaní.

A jak bude dcera dorůstat, patrně přijdou další problémy. Jaký hudební nástroj je vhodný pro leváky? Skutečně bude moci dělat vše, co by si přála a co by pro praváka nebyl problém? Co když bude chtít studovat zubařinu? Nevím, jaká je situace dnes, ale ještě před pár lety neexistovala v Česku stomatologická fakulta, která by měla zubařská křesla pro leváky. A to není jistě jediný případ, kdy určité nástroje a vybavení pro leváky buď nejsou, nebo jsou výrazně dražší, protože se vyrábějí v menších sériích. Což byl i důvod, proč fakulty křesla pro leváky neměly – byly by dražší a přitom daleko méně využívané, takže i návratnost by byla menší, z podobných důvodů bude pro zubaře leváka i těžší najít kliniku, kde by si mohl udělat atestaci.

A tak jsou možná leváci daleko více diskriminováni než homosexuálové. Ale zoufá si někdo nad tím, že jeho dítě je levák? Nevím o nikom takovém, ani já doma kvůli tomu nepláču do polštáře, ani se otupěle nedívám do zdi zmožen nepřízní osudu. Čím to bude? Jsme my rodiče leváků tolerantnější, nebo statečnější, nebo otupělejší? Nejspíš ani jedno, podstatné je, že nám nikdo neříká, že být levákem je deviace, i když jde o odchylku od normy, tedy latinsky deviatio.

 

P.S.

1) Dnes jsme hráli s dcerou scrabble. Měla problém si zapamatovat, že slova se skládají shora dolů a ne zdola nahoru. Souvisí to s leváctvím? Nevím. Ale starší, pravoruká dcera nikdy takový problém neměla.

2) V nadpise jsem slovo „lesbička“ užil ze stylistických důvodů. Jinak mám k jeho užití výhrady, které jsem sepsal v článku Lesba nebo lesbička.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama