Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Musíme kluky vychovávat jako kluky?

A holky jako holky? Aneb něco o „poruše genderové identity“ u dětí.

Model výchovy, který by dopředu počítal s tím, že dítě nebude heterosexuální nebo se plně neztotožní s tou pohlavní rolí, která mu náleží podle jeho genitálií, neexistuje – ani v praxi, ani v teorii. Běžné výchovné příručky a poučky nepočítají s tím, že by dítě nebylo „normální“. Jiné než heterosexuální projevy dítěte jsou vnímány jako patologické a označovány jako porucha genderové identity (GID – gender identity disorder).
Sám tento termín vypovídá o mnohém. Slovem gender zjednodušeně označujeme role a stereotypy, které si pojíme s jednotlivými pohlavími. Pak tato porucha spočívá v tom, že dítě není schopno či ochotno dostát sociálním stereotypům. Pokud by tyto stereotypy byly jiné, dítě by poruchu nemělo. Pokud by byly gendery konstruovány ve shodě s představami těch, kteří dnes GID trpí, poruchou by netrpěli. Poruchou by pak ale mohli trpět ti, kteří jsou dnes považováni za normální.
I psychologové a psychiatři, kteří vystupují tolerantně vůči homosexualitě a chování přestupujícímu genderové normy, doporučují projevy GID u dětí podrobovat terapii. Například proto, aby děti byly přijaty sociálním okolím. Jedna britská studie zkoumající problémy 124 dětí s GID ukázala, že existují dva problémy, na které si stěžuje nadpoloviční většina z těchto dětí. Jsou jimi potíže s rodiči (popř. vychovateli) a potíže s vrstevníky. První typ obtíží uvádělo 57% dětí (v kategorii nad 12 let dokonce 75%), druhý typ 52% dětí. Dítě má být tedy podrobeno terapii, protože jeho okolí není dostatečně tolerantní vůči jeho sebepojetí a vůči chování, které narušuje zaběhané heterosexuální stereotypy.

Pokud by byla genderová očekávání méně striktní, problémy spojené s GID u dětí a vlastně i diagnóza samotná by se projevovaly mnohem méně než dnes. „Jednoduchým“ řešením by bylo změnit výchovu dětí a méně ji vázat na striktní heterosexualitu. Dětí dnes postižených GID by ubylo nejen proto, že tlaky ze strany rodičů by byly menší, ale i proto, že jejich vrstevníci by méně lpěli na tradičních genderových stereotypech – ani jejich výchova by nebyla tak striktně stereotypní. Věc ovšem vůbec není jednoduchá.
Příkladem může být snaha psycholožky Sandry Bem. Ta spolu se svým manželem (mj. spoluautorem i do češtiny přeložené učebnice psychologie) chtěla vychovávat svého syna mimo genderové stereotypy. A tak mu kupříkladu oblékala baret obecně považovaný za dívčí. Vše skončilo tím, že se mu ve školce spolužáci posmívali, že nosí „holčičí“ věci a je holka. Sice jim poučeně oponoval, že má „pindíka“ a je tedy kluk, ale spolužáci mu s převahou odpovídali: „Pindíka maj všichni, ale barety nosej jen holky!“ Po této a podobných příhodách Sandra Bem svou snahu vzdala. Zjistila, že vychovávat dítě mimo zaběhané stereotypy je velmi obtížné, protože to nepřijme jeho okolí. Není na to připraveno, není to schopno pochopit – naše společnost je konstruována jako společnost dvou jasně odlišitelných pohlaví.

Vychováváme-li děti jinak, než je zvykem, může jim to uškodit – když je okolí nepřijme. Přesto se tento přístup zdá být jediným řešením – zvláště pokud si uvědomíme, že děti s GID nejčastěji uvádějí jako svůj hlavní problém vztahy s rodiči. K věci totiž není nutno přistupovat tak radikálně jako Sandra Bem. Stačí dítě více respektovat a neformovat jej do předem dané šablony. Je zajímavé, že obecně lidé souhlasí s tezí, že výchova jdoucí proti predispozicím a schopnostem dítěte špatná. Kupříkladu praxe převýchovy leváků na praváky je již dávno opuštěna, protože víme, že užitek z toho neplynul žádný, ale traumat si dítě odneslo přehršel. Stejně tak dnes již jen málokterý rodič nutí hrát na hudební nástroj dítě, které k tomu nemá vlohy. Tato zásada ale přestává platit při projevech GID. Najednou jako by bylo škodlivé podporovat dítě v jeho projevech, které stejně jako v případě levorukosti zpravidla nijak neškodí jemu ani jeho okolí.
Spousta odborníků se domnívá, že GID je dán právě nedostatečnou výchovou k mužství či ženství. Zkusme se na věc podívat přesně opačně. Nemůže být u dětí GID vyvolán přílišným důrazem na genderově stereotypní chování? To, že desetiletá dívenka zvolí raději triko s obrázkem pavouka, obnošené rifle a osmidírkové martensky než blůzku s panenkou Barbie, sukénku se srdíčky a růžové střevíčky, ještě neznamená, že není normální. Nenormální se může stát až poté, co je bezduše do druhého typu oblečení nucena.

Lidé si nedokáží představit ústup od genderových stereotypů ve výchově. Z osobní zkušenosti vím, že pokud někde prohlásím, že výchova dětí nemusí být striktně heterosexuální a genderově stereotypní, vždy se ozve hlas: „A to chcete z dětí vychovávat homosexuály?“ Na tom je vidět, jak je toto téma citlivé a lidé vůči němu nejsou schopni udržet přemýšlivý nadhled. Pominu-li stále ještě dosti provokativní odpověď „A co je na tom špatného, kdyby dítě bylo homosexuální?“, dá se na tuto otázku odpovědět následujícím způsobem: „Chci dítě respektovat v jeho představách a tužbách, pokud jimi nikomu neškodí.“
Pokud se dítě projevuje mimo genderové stereotypy, může jej tradiční výchova poškodit. Pokud se tak neprojevuje, může jej poškodit fakt, že jeho vychovávatelé genderové stereotypy nezdůrazňují? Asi těžko. Naopak to může zvýšit jeho toleranci k genderově netradičním projevům v jeho okolí.

Věc ovšem není tak jednoduchá. Pro mnohé rodiče je bolestivé, nechce-li jejich dcera chodit „hezky“ oblékaná. Nejednoho tatínka trápí, když jeho syn odmítá kopat do míče. Je to pochopitelné. Přičteme-li k tomu strach z výsměchu, kterému se dítěti může dostat od jeho vrstevníků, nemůžeme se divit, že rodiče chtějí dítě „normalizovat“ – z jejich pohledu tak činí k jeho vlastnímu dobru. Povětšinou vůbec nepřemýšlejí nad tím, že genderové stereotypy nejsou dané přirozeností a nemusí být striktně dodržovány. A když rodiče dítě respektují, sami se mohou dostat pod tlak okolí, které jim bude říkat, jak dítě „správně“ vychovávat. V krajním případě může být takováto výchova respektující dítě prohlášena za škodlivou, ohrožující dítě. I když jde spíše o ohrožení stávajícího sociálního řádu. Ten ale dost často bráníme více, než bychom bránili jednotlivé lidské bytosti.

Pozn.: Článek vychází z konferenčního příspěvku, který byl v roce 2005 přednesen na 1. konferenci českých a slovenských feministických studií.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama