Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Obezita – znak chudoby?

Vypadá to na první pohled nesmyslně, ale nesmyslné to vlastně vůbec není. I když přesnější by bylo říci, že chudoba a sociální marginalizace mohou přispět k obezitě.

Kateřina Sidonová nedávno na blogu publikovala článek Blahobyt mě ničí. Byl mimo jiné o narůstající epidemii obezity způsobené blahobytem, ve kterém žijeme, ale již v diskusi se objevilo upozornění, že v USA patří mezi nejvíce ohrožené obezitou lidé chudí. Je to paradox, dá se ale snadno vysvětlit: nezdravé jídlo je v USA nejlacinější. Ten problém je ale mnohem hlubší a vysvětlovat ho pouze finanční dostupností nezdravého jídla nestačí. Jak také padlo v diskusi, jde nejen o problém stravovací, ale i sociální. K obezitě vedou i sociální podmínky a návyky, ve kterých daný jedinec žije. Podívejme se na obezitu skrze problematiku tzv. kultury chudoby.

Kultury chudoby není dána jen relativní chudobou, ve které se dotyční nacházejí, dalším podstatným znakem je, že tito lidé žijí v různých sociálně vyloučených či alespoň marginalizovaných čtvrtích, enklávách, ghettech, slumech, favelách, osadách a jak se to kde jmenuje. Takto, odloučeni od většinové společnosti, příslušníci kultury chudoby v mnoha ohledech sdílejí jiné normy a hodnoty než majorita. Mnohdy znají „normální“ život jen z televizních seriálů, různých telenovel či reklam, které však mají s realitou pramálo společného. Děti, které se rodí do takových společenství, tak nemohou porovnávat s životem mimo svou enklávu – protože i škola je v tomto případě separovaná – a povětšinou plně přebírají sociální návyky svých rodičů.

 

Reklama

Jaké ze znaků kultury chudoby tedy mohou vést k nekontrolovatelnému přežírání?

a) Kultura chudoby je spojena s kulturou rezignace. Lidé zde o nic neusilují, nemají žádné cíle, žijí ze dne na den a o své budoucnosti nijak nepřemýšlejí. S kulturou chudoby tak plně souzní chronický žrout, kterého zajímá plný žaludek tady a teď, a vlastně si ani nedokáže představit, na jak ničivou cestu se dostává, a i kdyby si to představit dokázal, neví, jak to změnit, respektive ani nad změnou nepřemýšlí. O těchto lidech se často říká, že žijí v kruhu, v tomto případě od žvance ke žvanci neschopni udělat ve svém životě cokoliv jinak. Že by mohli změnit své stravovací zvyklosti a/nebo se více hýbat je ani nenapadne, nebo se jim to jen tak mihne hlavou, aniž by cokoli dokázali udělat se svým životním stylem.

b) To souvisí s dalším znakem života v kultuře chudoby – neschopnost strukturovat svůj čas. Ač zde má na první pohled člověk moře času, protože je nezaměstnaný nebo alespoň nemá pevné zaměstnání, ve skutečnosti nemá žádný volný čas. Volný čas se totiž vyznačuje tím, že s ním můžeme svobodně nakládat. Tento člověk ale právě pro svou pasivitu není schopen svůj čas naplnit svobodnou aktivitou a tak prožívá život v absolutní nudě. Civí na televizi, užívá všech možných drog atp. Nebo si svou existenci potvrzuje neustálým přežíráním.

c) A jsme u dalšího znaku kultury chudoby – důraz na okamžitou spotřebu. V kultuře chudoby lidé nijak nespoří, neodkládají své požitky na pozdější dobu. Z jejich pohledu to nemá žádný smysl, mají tak málo, že si uspořit ani nelze a racionální je to, co máme, utratit ihned a alespoň na chvíli se mít dobře. Je to vlastně konzumerismus par excellence. A pokud se jedinec dostane do situace, kdy jsou jeho příjmy dostatečné na to, aby nemusel trpět hlady a neutrácí za alkohol, cigarety, drogy apod., může se z něj stát snadno obsesivní přežírač. Žrádlo je pro něj tou drogou, kterou se dostává do zdánlivě lepšího světa.

d) Takovíto lidé jsou samozřejmě v sociální izolaci dané jejich chorobnou tloušťkou – kolikrát se již ani nemohou příliš pohybovat. Ale v jejich situaci vlastně nejde o nic nového. I předtím se považovali za vyloučené z většinové společnosti, měli za to, že nemají šanci získat kloudné zaměstnání a žili vlastně jen v okruhu příbuzných a nejbližších známých. V tomto smyslu svou obezitou nic neztrácejí.

e) Kateřina Sidonová se ve svém příspěvku ptala, jak je možné, že takovouto situaci dopustí nejbližší příbuzní oběti obezity. A nejen připustí, ale ještě dotyčnému dodávají další a další kupy jídla a přeslazeného pití. I zde pro pochopení lze nahlédnout do zvyklostí v kultuře chudoby. Rodina musí držet pohromadě, okolní svět je často vnímán jako svět nepřátelský. Být kritický vůči nejbližšímu příbuznému v duchu většinových norem, včetně vlastních dětí, je až na výjimky nepřijatelné. Zároveň je třeba dětem dopřát vše, co jim dopřát lze, co když zítra už jim nebude co dopřát? (To souvisí s tím, co bylo napsáno v bodě c).

Zde je důležité zdůraznit, že v zemích jako je USA (ale i Česko) chudí často vlastně vůbec chudí nejsou, bereme-li za měřítko to, že chudí lidé mají hlad, popřípadě jim je zima. Oni jsou chudí jednak relativně vůči většinové společnosti a jednak je jejich chudoba dána mentálně (psychicky). Tím nechci říci, že by byli chudí duchem, ale že jsou přesvědčeni o tom, že jsou chudí a podle toho jednají. A také, že si svou mentalitu vyjádřenou kulturou chudoby, přenášejí z generace na generaci, i když po materiální stránce se ve srovnání s mnoha lidmi po celém světě mají docela dobře.

Nechci tvrdit, že mé vysvětlení skrze kultury chudoby je vševysvětlující. Mnoho lidí je obézních, aniž by byli součástí kultury chudoby. Ale domnívám se, že tak lze přispět k vysvětlení, proč je tolik obézních lidí mezi nejchudšími Američany. Přitom jistě nelze opomíjet genetické predispozice, které mohou jít ruku v ruce s vysvětlením, které nabízím já. Hispánci a černoši mají predispozice k obezitě a zároveň v průměru patří mezi ty chudší a vyloučenější členy americké společnosti. Kdesi jsem četl, že tyto genetické predispozice mají i Romové. Je docela možné, že z výše zmíněných důvodů se budeme s tímto problémem brzy setkávat ve větší míře i mezi českými Romy.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama