Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Otcové – vymírající druh

O změnách ve světě, kde ubývá mužů žijících se svými dětmi.

To, že neustále ubývá mužů, kteří žijí se svými dětmi, je způsobeno dvěma jevy. Jednak se rodí stále méně dětí, a tak se lidé stávají rodiči později (pokud vůbec) nebo se jejich domácnosti dříve ocitají bez dětí, o které je třeba se postarat. Zároveň neustále narůstá počet rozvodů a i když percentuelně roste počet otců, kteří mají své děti alespoň ve střídavé péči, v absolutních číslech počet mužů, kteří nežijí se svými nezletilými dětmi, narůstá. To má vliv na muže i děti. Vzrůstá počet dětí, které nemají otcovský vzor, i počet mužů, kteří se nemusí (nemohou, nesmějí) každodenně starat o své děti, což je zbavuje velkého dílu životní zodpovědnosti.

Děti kopírují ve svém chování rodiče. Z této teze se ještě před nějakými 30ti lety vyvozovalo, že bude narůstat počet homosexuálních mužů. Fungoval tehdy následující sylogismus: homosexuálové se chovají „zženštile“, chlapci nemající otcovský vzor kopírují ve svém chování matku, budou z nich tedy homosexuálové. Pokud by tomu tak bylo, nacházel by se největší počet gayů v ČR v místech s největší rozvodovostí, tedy někde na Karvinsku (k tomu snad více RV) či mezi ultras Baníku Ostrava. Možná to tak je, ale tito „gayové“ se rozhodně navenek nechovají zženštile. Mládenci nemající reálný mužský vzor mnohdy ve svém chování napodobují různé nereálné machos, aby potvrdili své mužství – čím drsnější, tím lepší. Neznám duše těchto hochů, nevím nic, o jejich sexuální orientaci, ale zženštile rozhodně nepůsobí a působit nechtějí. Jejich problémem je především to, že neměli otcovskou figuru, která by jim byla přirozenou autoritou a od které by se svému mužství učili. A tak svou „mužnost“ čerpají z céčkových akčních filmů a podobných zdrojů.
Ani dívky bez otců nemají vyhráno. Mnohdy podvědomě hledají otce ve svých partnerech, některé jsou úspěšné (protože někteří muži svým partnerkám rádi hrají otcovské figury), některé hledají stále a stále, ale mnohdy nejsou schopny být svému partnerovi oporou, holkou do nepohody. To, co od něj vyžadují, samy nejsou schopny dát.
Samozřejmě, že to neplatí absolutně a nelze z toho vyvozovat, že každé dítě vyrůstající bez otce bude takto doživotně postiženo.

A co otcové bez dětí? Zajímavý pohled nabízí americký sociolog David J. Eggebeen. Podle jeho názoru můžeme na jednu stranu očekávat nárůst „angažovaného otcovství“. Čím je otcovství řidším jevem a čím má otec méně dětí, tím je jeho angažmá v každodenní péči a výchově větší. To je dáno i tím, že narůstají počty mužů, kteří mají na výběr, kdy a zda se stanou otci, a zároveň si tito muži uvědomují, že jejich partnerky nemusí mít ambice stát se „profesionálními“ matkami a hospodyňkami.
Je zajímavé, že již před nějakými dvaceti lety zjistil jeden francouzský výzkum zdánlivě paradoxní věc. Čím se chce otec dětem věnovat více, tím jich chce mít méně. Paradox je to ale skutečně jen zdánlivý, angažovaný otec ví, jak je náročná péče a výchova, a je mu jasné, že čím více dětí by měl, tím méně času by jim mohl věnovat a tím méně času by měl i na sebe, svou práci a záliby.
Pokud by počet „angažovaných“ otců skutečně narůstal, byla by to pro děti dobrá zpráva. Ovšem pouze pro ty, které by s otci vyrůstaly. Jak již bylo řečeno, těch je ale čím dál tím méně. Můžeme se tak nadít stavu, kdy poroste počet dětí, jimž budou otcové věnovat péči v rozsahu historicky nevídaném, ale i dětí v přesně opačné situaci, což je také jev historicky nový.

Podle Eggebeena je tímto trendem dáno ještě jedno úskalí, které se na dětech jako celku projeví negativně. Jak klesá počet otců s dětmi, klesá i počet mužů politiků a expertů, kteří svou agendu věnují dětské problematice. Na sociálním, politickém a ekonomickém poli tak můžeme očekávat pokles zájmu o problémy dětí a nárůst zájmu o seniory. Politika a sociální oblast již nebudou zaměřeny do budoucna (na děti), ale spíše do každodenní přítomnosti bez ohledu na budoucnost (dětí).

To ale není jediná očekávaná sociální změna. Nejenže otcové mají vliv na své děti, ale i děti na otce. A nejde jen o vliv přímý, ale i nepřímý. Eggebeen zdůrazňuje, že samotný fakt otcovství muže v nemalé míře přetváří. Zmiňuje výzkumy, podle kterých otcovská účast na péči o děti snižuje u těchto mužů stress, zvyšuje jejich spokojenost s životem a sebeúctu. Díky otcovství se muži častěji zapojují do aktivit v jejich nejbližším sousedství a navazují v něm přátelské vztahy. A, což je velmi zajímavé, ale po hlubší úvaze zase ne tak překvapivé, otcové žijící se svými dětmi mají jiný vztah k práci – jsou loajálnějšími zaměstnanci a se svou prací se mnohem více ztotožňují než muži bez dětí. Zodpovědný otec nemůže měnit zaměstnání jako ponožky, neboť svým dětem musí zajistit jistou stálost.
Na druhou stranu, jak již upozornil v 80. letech 20. století jiný sociolog, Ulrich Beck, nemít rodinu je na pracovním trhu komparativní výhodou. Lidé bez rodinných závazků jsou ochotni věnovat firmě mnohem více času, a tak se jeví jako lepší zaměstnanci. Ovšem na druhou stranu, dostanou-li od konkurence nabídku, která se jim zdá lepší, bez skrupulí místo opouštějí, bez ohledu na to kolik prostředků firma vložila do jejich dalšího vzdělávání, jak se bude bez nich dále vyvíjet apod. Teď je otázkou, kteří muži (a pro ženy to platí také) se do budoucna budou jevit zaměstnavatelům perspektivnější.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama