Vážený pane senátore Dienstbiere,
na Váš návrh Ústavně-právní výbor senátu doporučil Senátu ČR, aby z návrhu novely zákona o rodině byla vypuštěna změna § 26 zákona, posilující institut střídavé péče. Jak jsem měl možnost vidět v televizním zpravodajství, domníváte se, že by tato novela mohla poškozovat zájmy dítěte. Popravdě řečeno Vaší argumentaci nerozumím. Podíváme-li se na navrhované znění novely, je v ní řečeno: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte.“ Pokud by tedy soudy rozhodovaly proti zájmům dítěte, jednaly by proti liteře i duchu zákona.
Uvedenou novelu vidím jako snahu dát soudům větší možnost rozhodovat o střídavé péči. To vůbec neznamená, že by soudy v každém projednávaném případě rozhodovaly v její prospěch. Současná praxe je ovšem taková, že soudy často rozhodují rutinně, na základě genderových stereotypů, podle kterých je matka od přirozenosti lepším rodičem než otec a soudní rozhodnutí tedy vycházejí vstříc přáním matky a neptají se na zájem dítěte. Je to smutné, ale je to tak. Novela zájem dítěte posiluje, neboť soudy by musely pečlivěji zdůvodňovat, proč v konkrétních případech ke střídavé výchově přistoupily a proč ne. Celá tato novela mj. reaguje na judikát Ústavního soudu, na který ovšem soudy ke škodě věci neberou příliš ohled a z něhož si dovolím odcitovat obsáhlejší pasáž:
„Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje ‚boj o dítě‘, případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě. Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině [např. ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a § 44], kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte.
Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte.
Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví.
Opačný postup je totiž v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny základních práv a svobod.“
Vážený pane senátore, prosím Vás, abyste ještě změnil svůj názor na danou věc, neboť uvedená novela není ani protiústavní, ani nejde proti Úmluvě o právech dítěte, ani neumožňuje rozhodování proti zájmům dítěte, ani k ničemu soudy a soudce nenutí. Uvedená novela směřuje k tomu, aby soudy posuzovaly každý případ individuálně, přijetím této novely tedy budou muset soudy posuzovat dané případy mnohem pečlivěji než dříve. A pokud soud zjistí, že jeden z rodičů je domácí násilník a psychopat, kterému nejde o dítě, ale chce skrze střídavou péči dále týrat svého bývalého partnera (respektive partnerku), těžko zdůvodní, že střídavá péče je v zájmu dítěte.
Vážený pane senátore, řiďme se potřebami a zájmy dětí! Nebudu zakrývat, že sám mám děti již čtvrtým rokem ve střídavé péči a pozitivní zkušenost ovlivnila mé vnímání této problematiky.
S pozdravem Martin Fafejta, sociolog zabývající se problematikou menšin a genderových stereotypů