V 7:30 vykřikuje Bart, náš roztomilý budík, „Hey Man, koukej z postele ven!“. Lehká snídaně, sprcha a před devátou jsme na nádraží. Vlak má dvacet minut zpoždění, ale mohl by mít i dvacet pět, tak co. Slunce příjemně pálí do očí, v slunečních brýlí jsme atraktivnější, i když mizí moudrost vrásek okolo očí. Člověk nemůže mít všechno.
Nasedáme do vlaku a za dvacet minut, možná i dříve, jsme v Přerově. Taxík do porodnice stojí 42,60, jó, to je láce. Rutinní vyšetření a příští sobotu nashledanou, zatím je všechno v pohodě. Chvíli žertujeme, že bychom tu tašku v porodnici už mohli nechat, ať se s ní příští týden netahám zase, ale poté, co zjišťujeme, že pravá hanácká rodička má v tašce marmelády a luncheon meat, tašku plnou zbytečností bereme zpět domů. Příště už se napravíme.
Zpátky na nádraží jdeme pěšky, nač se honit, že?
Před dvanáctou jsme už zase doma. Sprcha a jdeme do hospody na oběd. Lednice je stejně prázdná a kdo by se v tomhle vedru s něčím vařil…
Kuře po indicku s rýží, poloviční kuřecí řízek s hranolkami a vepřový steak se sýrem a sázeným vejcem a vařené brambory. Samozřejmě pivko. Nastávající maminka do sebe prdla hned dvě malá, to víte, v tom vedru, to se hned vypaří…
„Martine, máš hodinky?“
„Ne, proč?“
„Nevím, asi mám kontrakce. Potřebuju si počítat, jak často.“
„Mami, támhle na stěně jsou hodiny.“
„No, to asi nic nebude, to je tak po vyšetření vždycky.“
V klidu se najíme, dopijeme, zaplatíme. Ještě se musíme stavit ve večerce koupit pár drobností.
„Chceš Kláro koupit sirup?“
„Jo, lesní směs!“
„Tu nemaj.“
„Tady je!“
„Aha … ale jsou tam umělý sladidla, konzervanty, umělý barviva, to bude hnus.“
„Tak mandarinku.“
„Tak jo.“
Doma jsme po půl třetí.“
„Martine, na mě to asi fakt de…“
„Mami, já už do Přerova nejedu!“
„Tak mám někam zavolat?“
„Zavolej strejdovi, ať nás tam hodí autem. Ať tak přijede za půl hodiny.“
„Martinéé, ať přijede hnedka!“
„Martine, na mě to už fakt de!“
„Mám zavolat do fakultky?“
„Zavolej do Přerova, jestli mám jet do fakultky!“
A není to zbytečný?“
„Zavolej tam!“
„Uáááááááá, uááááááááá! Zavolej rychlou! 155!“
Volám 155.
„Kláro, běž před barák vyhlížet tu sanitku, ať tady neblouděj!“
„Martine, už leze hlavička!“
„Co mám dělat?“
„Přines nůžky a provázek!!!“
„Mám přinýst i lavor s horkou vodou?“ Tak je to totiž vždycky ve filmech pro pamětníky.
„Nůžky a provázek!“
Beru nůžky a provázek, stihl jsem i ten lavor, ale na nic nám nebyl.
„Tady a tady to podvaž! Pořádně! Na dva uzle! Je to pořádně? A tady to přestřihni! Pozor, bude týct krev!“
Tekla na mou novou matraci, pérovou, na míru, někdy vám ukážu zbytky fleku.
„No tak poď, bobečku …“ Šmik, šmik…
„A zabal ji do osušek, musí bejt v teple.“
„Tatíí, sanitka už přijela!“
„No tak je přiveď…“
Závěrečné poznámky
Valerie má tři kila a půl metru.
Nůžky byly použity chirurgické, ale tím, jak s nimi stříháme krabice s mlíkem, tak trošku ztupené. Tu šňůru jsem spíš přepižlal.
Provázek jsem použil takový ten chlupatý, co se jím vážou balíky novin do sběru.