Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Proč otcové neplatí alimenty

 

Proč někteří otcové neplatí alimenty? Na první pohled by se mohlo zdát, že není nutno hledat složitou odpověď. Jde o nezodpovědné sobce, kterým jsou ukradené i vlastní děti. Trochu jiný úhel pohledu nabízí ekonom Robert J. Willis, který ve stati The Economics of Fatherhood zkouší na danou věc nahlížet z pozic své vědecké disciplíny.

 

 

Na úvod bych rád uvedl, že alimenty se platit mají, už jen proto, že každý rodič by měl mít povinnost starat se (alespoň ekonomicky) o své dítě bez ohledu na to, zdali s ním žije či ne. Za rozpad rodičovského soužití stěží nese zodpovědnost dítě a i v případech, kdy ani otec nenese vinu za rozpad rodiny a přitom to není on, kdo má dítě v péči, alimenty platit musí, neboť jejich neplacením trestá nejen bývalou partnerku, ale i nevinné dítě. Na druhou stranu, jak ukazuje Willis, motivy k neplacení alimentů jsou rozličné a ne vždy otcové neplatí jen proto, že jsou sebestřednými egoisty.

Použijeme-li ekonomickou terminologii, na děti lze z hlediska obou rodičů nahlížet jako na „kolektivní dobro“. V případě kolektivního dobra mají všichni ti, kteří na něm participují, zájem, aby toto dobro vzkvétalo a všechny zúčastněné strany z něj tak měly prospěch. V případě rodičů a dětí se rodiče o děti náležitě starají a za to se jim dostává lásky dětí a radosti z jejich zdárného vývoje. V případě kolektivního dobra se dále předpokládá, že všichni z něj profitují zhruba stejně či srovnatelně, a proto mají i stejný (srovnatelný) zájem na péči o něj. A Willis se ptá, platí tento předpoklad i pro rozvedené rodiče?

Reklama

Mají v tomto případě po rozvodu otec i matka stejný (společný) zájem, když jinak jsou jejich zájmy odlišné? Snad na deklaratorní úrovni, ale v rámci konkrétní praxe, každodenních, i dlouhodobých rozhodnutí o tom, co je pro dítě dobré, ne-li nejlepší, tomu tak vůbec nemusí být. I v úplných a relativně harmonických rodinách se občas rodiče neshodnou, co je pro dítě a jeho budoucnost dobré a co ne. Co teprve v případě rodičů, kde má rozhodující podíl na rozhodování pouze jeden rodič a to ten, se kterým dítě žije – což bývá zpravidla matka. Pak se mnohdy po otci chce, aby (spolu)financoval něco, o čem nemůže rozhodovat a s čím třeba vůbec nesouhlasí. Není divu, že pak je jeho ochota platit menší, než by se od zodpovědného rodiče očekávalo – nemá totiž kontrolu nad „alokací“ svých „investic“. Pokud matka navíc otci brání ve styku s dítětem a dítě proti otci popouzí (a existenci syndromu zavrženého rodiče si dnes již málokdo odváží zpochybňovat), je nad slunce jasné, že dítě přestává být pro otce oním „kolektivním dobrem“, ale stává se spíše nástrojem, kterým se matka otci mstí za skutečné i domnělé křivdy. Osobně se domnívám, že za takové situace platí bez řečí alimenty jen skutečný anděl, nebo optimista, který stále doufá, že až bude dítě větší, pochopí, že věci se měly jinak, než jak mu bylo předkládáno.

V tomto smyslu nestačí zpřísňovat zákony, které postihují otce neplatící alimenty. Souhlasím se zpřísněním, které se týká výše alimentů a jejich vymahatelnosti, ale na druhou stranu věci se nemohou hnout kupředu, pokud bude represe fungovat pouze proti jedné straně. Stejně tak musí stát a soudy umět zakročit proti matkám, které dítě používají jako nástroj msty proti svým bývalým partnerům. Vedle toho, že stát tak dá najevo, že matka se vůči dítěti-nástroji pomsty dopouští obrovského zločinu na emocionálně-psychické rovině, jde i o zvýšení finanční kázně otců, kteří se zlepšením svého postavení vůči dítěti budou v průměru ochotnější platit alimenty v náležité výši.

Celkově se musí změnit myšlení rodičů po rozvodu. Teze, že dítě „patří“ matce a otec je od toho, aby jej živil, aniž by měl rozhodovací pravomoci, je zhoubná. Otec má i po rozvodu stejná práva spolurozhodovat o budoucnosti svého dítěte jako matka – a to nemyslím jen na nějaké obecné rovině, ale takto to formuluje i současný zákon. I to nakolik je rozvedeným otcům toto právo přiznáváno, má vliv na výši alimentů, které jsou ochotni dobrovolně platit.

 

Dvě poznámky nakonec:

V textu jsem automaticky předpokládal, že dítě je po rozvodu s matkou. Takové je praxe, ale i ta se může změnit. Osobně se domnívám, že nejlepší je střídavá péče – samozřejmě pouze tehdy, když jsou oba rodiče ochotni a schopni se o dítě starat. Z hlediska logiky tohoto textu takto děti zůstávají být oním „kolektivním dobrem“ pro oba rodiče a oba rodiče do nich investují své prostředky, aniž by nad nimi ztráceli kontrolu. Navíc se oba rovnoměrně podílejí na rozhodování o budoucnosti dítěte – literatura pro to má už i jméno, „angažované spolurodičovství“ či „rodičovské spojenectví“, které právě pro dobro dětí dokáže přetrvat i po rozvodu.

Kdysi jsem od jedné odpůrkyně střídavé péče slyšel, že otcové chtějí děti do této formy péče jen proto, aby nemuseli platit alimenty. To je samozřejmě nesmysl. Pokud je mezi rodiči větší rozdíl v příjmech, ten s vyšším příjmem musí přispívat tomu s menším. I ve střídavé péči tedy rodiče platí alimenty. Soud je musí určit dokonce i tehdy, když jejich placení ani jedna strana nepožaduje, neboť nemá primárně rozhodovat podle přání rodičů, ale podle potřeb dítěte.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama