Komentáře: Sebevražda

Od: Anonym

Anonym — Sat, 20 Nov 2021 21:28:32 +0000

Od: Jáchym

Jáchym — Thu, 23 Aug 2012 06:04:38 +0000

Změna racionality?
Nepřiřazoval bych lidem, kteří tíhnou k sebevraždě, automaticky nějakou psychotickou „změnu racionality“. Obvykle neúnosnost dalšího svého života usuzují se stejně střízlivou sebereflexí, racionalitou a citlivostí, s jakou by reflektovali své štěstí a svou perspektivnost. S jakou vnímají štěstí a perspektivnost jiných lidí.

V diskusi se objevuje teze, že sebevrah z principu svým činem ubližuje či vydírá. Ovšem není velmi podobným ubližováním a psychickým vydíráním i tato teze?

Před nedávnem jsem se dozvěděl, že před rokem a půl zemřel člověk, kterého jsem znal asi 12 let a v některých obdobích života patřil k mým nejbližším přátelům, byť propasti mezi námi byly nezahladitelné. Celá léta, kdy jsem ho znal, jsem se bál, kdy k tomu dojde. Mám mít výčitky, že jsem naše vztahy nechal ochladnout, anebo on celá léta čekal, až ho nebudu potřebovat, aby konečně mohl v klidu odejít? Snad se na tu otázku ani nemá odpovídat.

Od: Michael Šmakal

Michael Šmakal — Mon, 28 Nov 2011 13:26:42 +0000

Nejsem si to shodou jistý,
ale snad. Vidím ji v tom, že nejspíš mluvíme o tom samém, o tom co právě psychonalýza pojmenovala jako „odpor“.
Co mne mate v naší shodě, je ten spolupracující terapeut. Proto jsem ale psal o dobře dělané terapii, protože pokud dlouhodobě spolupracuje s klientovým odporem a neví o tom, je to chyba.

Od: Michael Šmakal

Michael Šmakal — Mon, 28 Nov 2011 13:15:26 +0000

Nedávno,
jsem měl noční můru, ve které se mi díky vnějším okolnostem – hluku a následujícímu poloprobuzení, podařilo rozhodnoutí a jakoby vůlí změna podmínek snu, tak že jsem se v něm ochránil.
Analyzovat během snu , to si ale nedovedu představit. Napadá mne zároveň, že tohle není pro naši debatu nejvhodnější formát. Tak, jak jste psala výše, třeba si o tom někdy pohovoříme.

Od: Ondřej Bouda

Ondřej Bouda — Mon, 28 Nov 2011 07:42:47 +0000

Tak jsme se shodli 🙂
>> například dobře dělaná psychoterapie je způsob, který spíš nevydržíte, než že vás nechá v klamném pocitu práce na sobě

No právě – a když chcete mít dobrý pocit práce na sobě, ale nechcete se vrtat v těch nepříjemných věcech, tak budete tu terapii dělat *špatně*. Každá technika (meditace, terapie) se dá dělat i špatně. Leccos může člověk zkoušet sám (bez terapeuta/guru), to se dá sebe-oklamat snadno; jinak musí terapeut/guru (nejlépe nevědomě) spolupracovat.

Od: Dana Mentzlová

Dana Mentzlová — Sun, 27 Nov 2011 17:24:54 +0000

uvědomuju si,
že to je málo srozumitelné. Snažím se co nejsrozumitelněji.
Objekty minulé, současné – tohle je ještě složitější, protože v podvědomí jakoby neplynul čas (to jsem tady vůbec nechtěla říkat, nicméně na to myslím od začátku debaty).
Zákonitá fixace: podle zákonitostí podvědomí. Můžeme jednat proti této zákonitosti nebo v souladu s ní.
Je to můj pohled. Jednu dobu mě tak bavila psychoanalýza, že jsem analyzovala sen ještě během snu. Jiným lidem jistě vyhovují zase jiné teorie.

Od: Michael Šmakal

Michael Šmakal — Sat, 26 Nov 2011 14:42:30 +0000

Moc nerozumím,
mínil jsem důraz na to, jak nás zážitky z dětství ovlivňují i v současnosti.
Vázané na jaké objekty- minulé, současné? Zákonitá fixace, která je pro někoho nezákonitá?

Od: Michael Šmakal

Michael Šmakal — Sat, 26 Nov 2011 13:53:37 +0000

Asi
u každé myšlenky, lze nalézt slabinu, zvláště je-li bez kontextu. V tom našem původním, jste-si vybral z ne neomezeného psychologického rámce jediný směr.
Souhlasím, že kdo nechce nenajde. Domnívám se, že to je v podstatě dobře.
Nevím co myslíte technikou, například dobře dělaná psychoterapie je způsob, který spíš nevydržíte, než že vás nechá v klamném pocitu práce na sobě.

Od: Dana Mentzlová

Dana Mentzlová — Thu, 24 Nov 2011 20:57:01 +0000

zážitky z dětství,
to mi připadá jako něco minulého. Měla jsem na mysli opravdu energie, které jsou dosud vázané na objekty.
Tu fixaci chápu jako zákonitou. Někdo třeba hází staré vztahy za hlavu a vrhá se do nových, ale kdo je citlivější, setrvává déle na těch původních. My oba dáváme asi přednost této druhé variantě.

Od: Ondřej Bouda

Ondřej Bouda — Thu, 24 Nov 2011 07:57:14 +0000

Ještě bych
dodal, že se významnost dětství možná může dost měnit s věkem. Já jsem si obdobím vyhoření prošel cca ve 22, kdy k tomu dětství nebylo až tak daleko – a řekl bych že dnes, s větším odstupem, je tam větší „napěťový oblouk“ – je v tom víc energie. Myslím že se to hodně mění v souvislosti s tím, jak prožívám dětství svých dětí.

Co se týče vyhoření, z osobní zkušenosti bych řekl, že nejdůležitější je se „rozhýbat“ a pořád něco dělat. Přitom je úplně jedno co; práce/pohyb rozproudí energii v těle i mysli. Mě tenkrát pomohlo to, že mi kamarádka strčila do ruky Bhagavadgítu; Krišna tam říká: „cokoliv děláš, nedělej pro sebe, ale pro mě“. Dělat věci pro sebe, na to jsem tenkrát neměl sílu; tak když jsem musel do práce, řekl jsem si že to nedělám pro sebe a šlo to líp. Postupně jsem takhle ne-pro-sebe začal dělat víc a víc věcí, až jsem to vyhoření „rozhýbal“ (dělání, dělání, všechny smutky zahání). BTW, ne-existující bytost typu Krišny má výhodu v tom, že pro něj má smysl dělat cokoliv 🙂