Reklama
 
Blog | Martin Fafejta

Sein und Zeit aneb Táta nad sůl

Tak jsem se vrátil domů z Krále Leara nepoučen a holek se zeptal, která mě má nejradši.

„Tak co, holky, jak mě máte rády?“ 
„Já tě mám ráda jako sůl,“ říká bez přemýšlení Klára. 
„Jako sůl?“ diví se Vája. A jéje, rodičovské selhání, ona v sedmi letech nezná tu pohádku…

„Tak, jak mě máš ráda, Vájo?“ (Řekni jako zlato, nebo drahé kamení, ať vyhraješ a všechno zdědíš, usilovně si přeju.) 
„Já nevím.“ 
„Jak nevíš?“ Jen kroutí hlavou. „Tak to po mně všechno zdědí Klára.“ Nedá se nic dělat. 

„A já zas zdědím všechno po mamince,“ nedá se Vája. 
„Nezdědíš! Maminka je totiž spravedlivá a dá každý z nás půlku,“ lakonicky pronáší Klára. A Vája ví, že je to pravda. Usilovně přemýšlí. 

„Já mám tátu ráda jako jídlo! Bez jídla nemůžeš žít. Sůl je jenom na solení.“ Nevzdala to! 
„A já mám tátu ráda jako pití, bez pití přežiješ ještě míň,“ vítězoslavně pronáší Klára. 
Vája znovu usilovně přemýšlí. Ať řekne vzduch, přeju si, ať vyhraje! I když Klára by pak řekla krev nebo mozek a bez těch nejspíš přežiješ ještě kratší dobu. Je to marný, Vája asi prohraje. Ten osmiletej věkovej rozdíl je moc velkej. 

„Já mám tátu ráda jako jeho!“ vítězoslavně pronáší Vája. Teď se pro změnu dívá nechápavě Klára. Že by Vája hrála na city? říkám si. 

„Jak jako jeho?“ ptá se Klára. 
„No bez pití by táta přežil třeba den, ale bez sebe by neexistoval! Nežil by ani minutu, tak sem vyhrála!“ 
„Cože?“ Kláře to nějak nedochází. 
„No bez sebe by táta nežil vůbec!“ Vája je pevná v kramflecích.

A tak vše zdědí Vája Filozofka.  

A já dopadnu jak král Lear? 

P.S.
Tento text jsem napsal skoro měsícem. Dlouho jsem pak váhal, mám-li ho vůbec zveřejňovat? Nepřiznávám se k obrovské výchovné chybě? Černé na bílém to tak vypadá a každému bych řekl, že takhle se dětí ptát nesmíme. Přesto, v kontextu momentu, kdy jsem se tak zeptal a vědom si stylu a způsobů svých interakcí a komunikací s dětmi, domnívám se, že jsem se nedopustil ničeho, co by jim nějak ublížilo. Je to jen pocit postavený na vědomí, kterak s dětmi jednám, nakolik jsou naše vztahy postaveny na neustálé hře a kreativitě. Nedá se to vysvětlit. Nemusíte tomu věřit. Já si ale myslím, že jsem dostatečně dobrý otec

Reklama