Před pár měsíci jsem shlédl vynikající francouzský dokument „Černobyl, přírodní historie?“, který přímo z černobylské oblasti shrnoval poznatky přírodovědců zkoumajících život v zónách postižených jadernou katastrofou. Nejen pro laika v přírodních vědách jako jsem já, ale i pro filmované vědce bylo překvapením, jak rychle se příroda v této oblasti vzpamatovala a jak dnes vzkvétá. Stáda jelenů, a divokých koní, vlci a medvědi a spousta živočišných druhů, o kterých není známo, že by na tomto místě dříve žily. A samozřejmě zelené lesy. Biodiverzita větší než kdy předtím.
Film se soustředil především na ukrajinsko-americkou dvojici vědců, kteří zkoumali černobylské hlodavce. Ty zvolili pro jejich rychlý reprodukční cyklus – v zamořené oblasti žije již více než dvacátá generace těchto tvorů. A jejich populace jako celek byla zdravá. Sice mírně zmutovaná, ale zdravá, neboť mutace v DNA vedly k přizpůsobení se novým podmínkám, aniž by to na těchto tvorech bylo vizuálně patrné a aniž by to ohrožovalo délku jejich života a reprodukční schopnosti. Černobyl je zvláštním biotopem a tak ty druhy, které pravidelně migrují (jako stěhovaví ptáci), zdravotní problémy měly, ostatní živočišné druhy ne a podle filmových záběrů to vypadala, že černobylská fauna a flóra jen vzkvétá. Neuvěřitelný důkaz neutuchající a nezlomné životnosti, sebezáchovných a seberegulačních schopností přírody. Jak bylo napsáno v jednom článku, „je zjevné, že trvalá lidská přítomnost má na krajinu vlastně mnohem závažnější vliv, než brutální radioaktivita“.
Rozhodně nemám v úmyslu tuto katastrofu jakkoli jménem přírody vzývat (já vím, že to víte, ale spor je již tak vypjatý, že se chci vystříhat tvrzení, jak ekoteroristé chtějí ve jménu Šumavy vyhodit Temelín do povětří). Vedle lidí mrtvých, neléčitelně nemocných a poškozených, včetně těch ještě nenarozených, přinesla ovšem černobylská tragédie i pozitivní zjištění, a to právě v tom, že příroda si dokáže pomoci sama, nepotřebuje k tomu člověka – nejenže je nezměrně silnější než on, člověk je jen jednou její součástkou, a to z hlediska přírody postradatelnou (žádný živočišný druh nežije věčně). A veškeré představy, že by se příroda bez člověka neobešla, jsou projevem krátkozrakosti a/nebo nedostatku pokory. Výjimkou není ani příroda šumavských lesů.
Pan Stráský, mezi jehož oblíbené autory patří proslulý kritik plánované ekonomiky Friedrich Hayek, ví, jak je lidský rozum omezený a jak je bláhové a nebezpečné plánovat velké procesy. A to neplatí jen u procesů ekonomických, ale i přírodních. Jeho přesvědčení, že člověk dokáže Šumavu zregulovat ku prospěchu přírody je hayekovsky vzato levicovým blouzněním. Paradoxně ti, co brání kácení, nejsou v tomto sporu aktivisty (jak jsou setrvale označováni), ale konzervativci – chtějí ponechat to, co je. Aktivisty jsou Stráský a ti, co jej podporují. Tedy i pan prezident.
Pomiňme ale toto matení pojmů, v tomto sporu mi mnohem více vadí jiné věci. Jako akademik s údivem hledím na to, jak jsou respektovaní odborníci nálepkováni jako fundamentalisté a fanatici, jak jejich odpůrci tvrdí, že jim jde jen o peníze, a jako důkaz uvádějí, jaké sumy dostali v grantech za uplynulé roky. Máme se snad jako vědci stydět za to, že dostáváme granty, máme mlčet, když lidé bez základních znalostí procesů, které studujeme, šmahem a beze snahy diskutovat popírají naše vědecká zjištění? Jako občan se nestačím divit, jak může úředník (a tím pan Stráský je) otevřeně a vědomě (jak sám přiznal) porušovat zákony (třeba když chemicky zasáhl proti kůrovci), chce-li dosáhnout svého cíle. A politické elity (třeba prezident) tomu nejen přihlížejí, ale otevřeně fandí. Od právního státu a občanské společnosti se znovu vracíme k jakémusi myšlenkovému bolševismu.
V této chvíli jsou dle mého názoru možné jen dvě cesty. Buďto se chovat k národnímu parku jako k národnímu parku, nebo jej zrušit. Ať je klidně zrušen, pokud to projde řádným legislativním procesem, nechť jsou na Šumavě lanovky, sjezdovky, kde si na lyžích zařádí děti (vzhledem k délce a strmosti šumavských kopců tam asi moc obtížnějších sjezdovek nebude), a smrková pole, kde si na harvestorech zařádí dospělí. Ale ať zastánci plošného kácení přestanou tvrdit, že jim jde o záchranu šumavské přírody a že kvůli tomu mohou ignorovat zákony. Příroda si i bez nás poradí lépe a, jak ukazuje příklad Černobylu, mnohem rychleji než si ještě před pár lety kdokoli myslel. Kůrovec patrně nebude ničivější jaderného výbuchu.