Už to tu proběhlo mnohokrát. Některý z diskutérů projevil mimořádný kus sprostoty, netolerance či neschopnosti pochopit nastíněný problém, a výsledkem byla proměna diskuze na vzájemné útoky, nejlépe ad hominem, a nejen že další debata ztratila smysl, ale utrpěl i článek, o jehož myšlenkách již nešlo debatovat.
Začalo se volat po cenzuře, rozpoutala se debata, kdo smí koho cenzurovat a kdo je čí poskok. Cenzura se znovu zrušila a nesmyslné a sprosté debaty začaly nanovo. Na to někteří z bloggerů začali vážně uvažovat, jestli má smysl pokračovat v psaní (a když ano, jestli nezačnou zakazovat diskuze), další je přesvědčovali, ať pokračují a diskuze nezakazují, do toho se jinde vyrojila další nesmyslně hrubá debata, jedni se uklidnili, aby se naštvali jiní a blog Respektu pomalu ztrácel (a ztrácí) na kouzlu.
I když se zamýšlím nad interními problémy těchto blogů, jde o problém hlubší a širší, jde o problém demokracie a svobody slova: Kolik netolerance ještě může být tolerováno, aby netolerance toleranci neporazila? Jinými slovy, do jaké míry můžeme cenzurovat, abychom uchránili prostor svobodného vyjadřování? Jakmile se na blozích Respektu objevila cenzura, ihned se ozvali její kritici. Ač jsem byl tím, kdo jako jeden z prvních volal po cenzuře určitých jedinců, sám jsem nakonec změnil názor. Pokud není porušován zákon, necenzurujme.
Jak se ale vyhnout tomu, aby hrubost, hloupost a netolerance některých uřvanců nevyhnaly ty bloggery a diskutéry, kteří již dlouho vytvářejí duši, srdce i ratio zdejšího prostoru? Jak zabránit tomu, aby nešlo o další virtuální žvanírnu, kde se jeden zakomplexovaný blb přeřvává s druhým, aby je trumfl ten třetí, ještě zakomplexovanější, což ty první dva tak rozohní, že se vyvalí s celou svou žumpou zpackaných životů?
Jeden ze zakladatelů moderního liberalismu John Stuart Mill volal po co největší ochraně svobody slova. I názory, které se nám jeví jako nesprávné, hloupé či škodlivé mají mít právo na vyjádření. Důvodů pro uváděl Mill několik. Jednak fakt, že se demokratické většině určitý názor jeví jako špatný, ještě neznamená, že takový je. A i kdyby byl i jen jeden proti všem, má právo na svůj názor, i tehdy může čas ukázat, že on byl tím vizionářem, který viděl mnohem více a lépe než ostatní. A co když jde o názor skutečně špatný? Má mít i on právo na svobodu slova? Podle Milla ano, špatné a zlé názory mohou být veřejně vyvraceny jen tehdy, jsou-li veřejně vyřčeny. A takto je nutno chránit pro svobodu člověka i ty myšlenky, které na svobodu útočí. I ony svobodu slova nakonec rozšiřují. Mill se domníval, že bez neomezované svobody slova je celospolečenský pokrok nemožný. Dnes se slovo pokrok sice již stalo pro mnohé podezřelým, ale i bez slepě optimistické víry v pokrok jsou Millovy myšlenky nesmírně cenné.
Ovšem i Mill nakonec ze svých zásad ustupuje, když říká, že obrana svobody se netýká dětí a barbarů. Děti jsou příliš nerozumné, by si svobody mohly vážit, barbaři příliš zaostalí. I svobodě se člověk musí učit, aby dokázal využít jejích plodů. Barbar se svobodou zacházet neumí a pokud mu shůry padne do náručí, bude se chovat jako utržený z řetězu, nevěda, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
I mezi námi diskutéry jsou děti a barbaři, kteří diskutovat neumí. Sobě měří jiným metrem, než druhým, volají po dodržování pravidel, na která sami zvrchu kašlou, svoboda pro ně znamená právo urážet hlava nehlava a nalevo napravo, ale běda, jak se někdo dotkne jich! Jsou to dětinští provokatéři, kteří se radují nad tím, jak zase někoho napálili, vtáhli ho do diskuse, a tak ji zničili.
Někteří ani neumí číst, nerozumí psanému textu. Když autor napíše, že podle některých vědců existují mimozemské civilizace, ihned se do něj pustí s tím, že propaguje nadvládu mimozemšťanů nad lidmi, aby za chvíli přidali, že autor chce určitě s mimozemšťany šoustat. Jiným si stačí najít tu národnost tamtoho, tu stylistickou idiosynkracii jiného a už to jede!
A všichni se topíme v kalných koproláliích a osobních urážek našich do nevědomí zasutých dětských a adolescentních křivd – a vše ostatní jde do hoven!
Buďme dospělí a ignorujme tyto výkřiky! Jinak budeme stejní jako oni (pokud již takoví nejsme) a vlastně si nic jiného ani nezasloužíme. Nemá smysl diskutovat s krystalickou blbostí, sebestředností a zahleděností do sebe, nemá smysl někomu vyvracet jeho sprostoty a bojovat s něčími mesiášskými komplexy. Blb je prostě blbem a my se nestáváme lepšími, když vykřikujeme, že jsme na to přišli. Hovadské názory netřeba vyvracet, my tím nemusíme ztrácet čas, chytřejší nás to neudělá! Mlčet je prostě lepší, neboť tehdy, když se s blbem někdo pustí do křížku, povýší tím jeho lunatické žbleptání na názor a myšlenku.
Pokud s něčím takovým chceme diskutovat, jde to i potichu, v duchu, aniž bychom svou zlobou potřísnili klapky klávesnice!
Prostě mlčme a tupost se uřve sama…
P.S.
Ano, i já jsem byl jedním z těch, kdo se výše zmíněným neřídil. A tak slibuju (jak jinak v životě slibuju nerad), že se tím budu řídit, a pokud ne, půjdu se léčit!