Když jsem se před pár týdny chystal na návštěvu Švédska, připravoval jsem se spíš na teplotní šok než na šok kulturní.
Ač jsme měli základnu pár desítek kilometrů pod polárním kruhem, teplotní šok nejenže nepřišel, ale naopak bylo tak teplo, že moře na samém severu Botnického zálivu bylo snad ještě teplejší než Vranovská přehrada, kterou jsme navštívili na začátku srpna. Zajímalo by mě, jak je to možné, třeba mi to někdo vysvětlí. Ale mnohem víc mne zaujalo to, jak se chovají Švédové. Obrovská míra ohleduplnosti v běžných situacích, respekt vůči lidem, kteří jsou v pozici slabších.
Krásně se to dá ilustrovat na chování švédských řidičů. Blížíme se na kole k neoznačené křižovatce, zprava jede auto, ač je na křižovatce dřív, zastavuje. Zastavuju také, ale auto stojí, čeká, až přejedu. Za takové situace prostě neplatí pravidlo pravé ruky a už vůbec ne právo silnějšího, naopak lze mluvit o právu slabšího. Ale abych nekřivdil českým řidičům, občas se mi to coby cyklistovi stane i na tuzemských křižovatkách. Čeští řidiči jsou celkem ohleduplní i na přechodech, alespoň z mé zkušenosti. Ale i tak se situace chodce ve Švédsku diametrálně liší. Na přechodu má absolutní přednost. Nevím, jak je to v předpisech, ale v praxi to tak prostě je. Řidič dává neustále pozor, jestli se chodec neblíží k přechodu a jakmile je pár metrů od něj, automaticky zastavuje. A nejen na přechodu. Zastavili jsme se na chvíli s dcerou na kraji chodníku, ukazoval jsem ji barák přes ulici, bylo to asi padesát metrů od přechodu. A hned první auto zastavilo a to v protisměru také. Za chvíli už tam stojí řada. Došlo mi, že nám dávají přednost – padesát metrů před přechodem! A tak jsme radši přešli, i když jsme původně nechtěli, aby si nemysleli, že si z nich děláme legraci.
Švédští řidiči jsou prostě ohleduplní. Jeden by řekl, že úzkostně dodržují předpisy, třeba maximální povolenou rychlost, ale z úzkostí to nemá nic společného, dodržují je klidně. I když jede člověk ještě pomaleji, než určují už tak nízké švédské rychlostní limity. Jedeme po silnici, před námi náklaďák, nejede sice pomalu, ovšem osobní auto je přeci jen o něco rychlejší. Dcera ale nerada za takových situací předjíždí, většinou si počká, až se objeví více pruhů. V Česku za takové situace většinou nastávají tři situaci – řidič za ní buďto zběsilým manévrem předjede ji i náklaďák, nebo se na ni tlačí, popř. na ni bliká. Ve Švédsku nic takového, řidič v klidu počká, až se ten před ním rozhodne předjet a pak předjede též. Ač švédští řidiči jezdí mnohem větší vzdálenosti, nikam nespěchají.
A co to má společného s uprchlíky? Večeříme ve švédské rodině, oba středoškolští učitelé, ona ředitelka školy. Řeč přijde na uprchlíky. Paní povídá, že v Malmö jich každý den strašně přibývá a že se s tím musí něco dělat. Odmlčí se a člověk automaticky očekává úvahu typu, musíme jim nějak pomoci, ale nemůžeme je přijmout všechny. Přichází ale něco úplně jiného: „Tady na severu žádní uprchlíci nejsou, snad místní autority zařídí, aby sem nějací z jihu přišli.“ Nemám na to co říci, zvlášť když z krátké procházky městem a z toho, co oba učitelé říkali o své škole, vím, že uprchlíků je v jejich čtyřicetitísícovém městě víc než v kterémkoliv českém městě. A ti uprchlíci chodí do školy a mnohdy neumí švédsky, ale to přece nevadí, můžeme na ně mluvit anglicky. A vy vidíte, že žádný problém, který si s uprchlíky v Česku spojujeme, tito dva Švédové jako problém nevnímají.
Čím to je? Vyplývá to z jejich náboženského cítění? Nevím, ale Švédové mají historicky zakotvené přesvědčení, že je třeba pomáhat slabším. Protože kdyby jim nepomohli, mohli by je v důsledku zabít. Zimy jsou v tomto kraji těžké a zvláště dříve od sebe lidé bývali kilometry daleko. Pomoc nelze odepřít. Je to respekt vůči slabším, ochota a schopnost nevyužívat svou sílu proti nim, ale pro ně – a je jedno, jestli je tím slabším cyklista, chodec nebo uprchlík. Ten princip je stejný.
Myslíte, že jsou Švédi naivní? Možná jsou, každopádně se podívejte, kolik lidí tam umírá při autonehodách – http://roadskillmap.com/#35.53222622770337,15.1171875,3