Čím méně je otcovství sociálně předem dané, tím více musí být individuálně budováno. Takto mají dnes muži větší svobodu naplňovat své otcovství, ale zároveň mohou snadněji selhat – právě proto, že dopředu není jasné, jak správné otcovství vypadá. Výsledkem může být jak prohloubení vztahů mezi otcem a dítětem, tak jejich rozpad. Jestliže podoba otcovství není dopředu garantována, závisí mnohem více na mezilidských vztazích a tím, kdo tu hraje klíčovou roli, je matka dětí.
Nemá-li otec ze strany matky podporu, je tím ohroženo celé jeho otcovství. Výzkumy opakovaně ukazují, že nejvíce se do péče o děti zapojují otcové, kteří jsou v tom matkou podporováni (resp. i popostrkováni, či nuceni okolnostmi, když třeba matka pracuje na směny) a jejich vlastní náhled na otcovskou roli bývá až druhotný. I tradicionalisté nezlomně přesvědčení, že otec má vydělávat a otcovsky se realizovat tak, že o víkendu zaveze rodinu na výlet, se nakonec mnohem více spolupodílejí na každodenní péči a výchově než jejich netradicionalističtí protějškové, pokud je matka do této péče vtahuje a dává jim prostor se v péči seberealizovat.
Zde bych zdůraznil ono „dává jim prostor“ – v sociologické literatuře se stále častěji objevuje koncept matky-strážkyně (maternal gatekeeping), která svým jednáním odrazuje otce od péče o děti a domácnost, neboť z ní čerpá svou moc, o kterou se nechce s otcem dělit. Některé vládnou doma neomezenou rukou, jiné navenek otce do fungování rodiny zapojují, ale samy se staví do role kontrolora a dozorce a běda muži, který doma nedělá vše tak, jak si matka přeje a představuje. Jakmile otec začne dělat něco po svém, je mu dáno najevo, že to dělá špatně a nelze mu nic svěřit. V případě výchovy matka nezřídka apeluje na jednotnost při výchově, což je kódový výraz pro „musíš to dělat jako já“. Není divu, že dotyčný muž nakonec rezignuje na snahu být doma něco platný a zavírá se někde v dílně nebo odchází do hospody – v lepším případě.
Dalším problémem, se kterým se dnešní otcové musí utkávat, je nakolik lze skloubit otcovství s tradičními zdroji mužské identity – tedy prací, koníčky a dalšími mimorodinnými aktivitami (politickou činností apod.). Péče není součástí tradiční maskulinity a otec, který preferuje čas strávený s dětmi před výdělkem a dalšími aktivitami, může být okolím považován za lenocha, mamlase nebo podpantofelníka. Problémy pak mohou mít v zaměstnání, neboť co je samozřejmé u zaměstnaných matek – tedy to, že pracovní čas podřizují potřebám dětí, může být v případě otce považováno za neschopnost či neloajalitu vůči zaměstnavateli.
V důsledku toho mnozí muži nevědí, jakým závazkům a očekáváním mají v otcovské roli dostát (a ženy co od nich mají očekávat) a zdánlivá svoboda může být vytlačena nejistotou, jaké otcovství je to správné. S tím mohou přijít spory o podobu otcovství a někdy i rezignace na otcovství jako takové. Jak jsem již kdysi psal, v současnosti roste počet otců, kteří se věnují svým dětem v míře dříve nevídané, a zároveň ubývá mužů, kteří by žili se svými dětmi. Takto se vedle sebe objevují dva navzájem protikladné fenomény: „angažované“ a „periferní“ otcovství. Nárůst oněch dvou protikladných podob otcovství je právě dán onou zdánlivou svobodou. Někteří muži se za podpory svých partnerek angažují v péči a výchově stále více. Pro jiné je velmi snadné na jakoukoli podobu alespoň trochu zodpovědného otcovství rezignovat, neboť sociální tlak na otce, aby byl živitelem, se snižuje. A zároveň narůstá počet mužů, kteří by se rádi v otcovství angažovali, ale brání jim v tom strážcovství jejich partnerky, která se s jejich pojetím otcovství neidentifikuje. Vzniká tak situace, kdy na jednu stranu slovy socioložky Christine Castelain-Meunier „otcovství závisí na ženě, včetně způsobu jakým je otec schopen naplňovat svou roli; zároveň je otcovské odhodlání zaujmout své místo [v péči o děti] posilováno, ať už je matčina role jakákoli.“ Autorka pak dodává, že „otcovská role, v minulosti garantována institucí otcovství [otec = živitel], nyní závisí na mezilidských vztazích a na uplatňování práva při určování rodičovské autority a posuzování formy péče a práva na styk s dítětem v případě rozvodu.“