Poznámka úvodem (která mne napadla, když jsem tuto vzpomínku dopsal)
Když si porovnávám, co jsem napsal o dědovi a co o babičce, vidím velký rozdíl. Dědovým životem procházela politická-ekonomická historie o poznání více než babiččiným. Jako by v dědově životě, v tom co vyprávěl a v tom co si pamatuju, bylo daleko více událostí než v babiččině. I když babička rozhodně nebyla domácí puťka, teď navíc vidím, že děda rozhodoval o těch podstatných věcech (stavba domu nebo babiččin asi patnáctiletý pobyt s dětmi doma) a babička spíš o tom, co bude k večeři. V tom byly československé dějiny 20. století podobné třeba americkým, bez ohledu na režim, ve kterém lidé žili.
I proto bude popis babiččina života složen spíše ze střípků.
První světová válka
Babička se narodila pár měsíců před začátkem první světové války a na konec války se váží její první vzpomínky. Nechce se tomu věřit, ale pamatuje si, jak někde v Uhrách (Horních?) hledá se svou maminkou a dvěma sestrami (šestiletou a dvouletou!) tatínka. Našly ho. Dodnes máme jako rodinnou památku proděravělou tabatěrku, která zastavila kulku a pradědovi zachránila život. Přijde mi to jako "urban legend", ale fakt ji máme doma. Ale možná si tam praděda udělal tu díru sám, aby udělal dojem a měl o čem vyprávět.
První republika
Babiččina rodina žila v Hlinsku (v Čechách), její tatínek byl správcem vývařovny pro chudé. Díky tomu, že ji rodiče na jedny prázdniny poslali do německé rodiny k Varnsdorfu, naučila se velmi slušně německy (šlo o běžnou „studijní výměnu", německý klučina se zase u nich v Hlinsku učil česky).
Babička vzpomínala na bláznivou sousedku, která občas vykřikovala maďarsky znějící větu „Égi, ségi, hazarédi!" (psáno foneticky, kdyby měl někdo ponětí, jestli to něco znamená, ať mi dá prosím vědět). A taky lákala děti z okolí, ať jí přijdou pomoci s dřívím a tak, že jim za to dá „lák z vokurek".
Po měšťance šla babička na učitelský ústav do Hradec Králové. Vždy s hrdostí vzpomínala, jak dostala dvojku z chování. Za drzost! Dělala přesně to, k čemu vedu svou dceru: když něčemu ve škole nerozumíš, musíš se zeptat! A když máš pocit, že učitel něco říká špatně, neboj se ozvat! Myslím, že to byl pan katecheta, který to tehdá nezvládl.
Po škole učila v mateřské škole v Chrudimi, kam se celá rodina přestěhovala, a byla nadšenou sokolkou. V Sokole se seznámila s dědou, kterého si na začátku války také vzala.
Druhá světová válka
Po okupaci musela jít babička na přezkoušení, jestli umí dostatečně německy, aby mohla dětem vyprávět německé pohádky. To pro ni nebyl problém a ve školce mohla zůstat.
Brzy poté se ji s dědou narodila první dcera. Nepřežila ale nemocniční porod, a tak už nikdy babička do porodnice nešla a další své děti (moji mámu těsně před koncem války a strejdu rok a něco po válce) porodila doma. Děda byl bankovní úředník, měli pěkný byt naproti chrudimskému divadlu, dokonce s pokojíkem pro služku. Tu si ale nakonec nikdy nemohli dovolit. Za války by to bylo ekonomické šílenství, za komunismu politická sebevražda (a děda byl navíc takový spořínek, že by to nikoho z rodiny ani nenapadlo).
Komunismus
Děda byl ze staré školy a trval na tom, aby byla babička co nejdéle s dětmi doma. I když měl jako zaměstnanec banky, který odmítl jít do „výroby", plat prachmizerný a tloukli z jednoho platu bídu s nouzí, babička šla nakonec do práce až někdy kolem roku 1960. Možná to nakonec bylo dobře. Vzpomínala na další přezkušování, tentokrát komunistické, kterým musely projít její kolegyně. A také na to, jak jednu z nich vyhodili z práce, protože ji byl vidět špatně schovaný křížek pod blůzkou.
Občas jsem s babičkou ve školkách, kde učila, býval. Byly to úchvatné továrnické vily. V jedné z nich, kterou si postavil továrník Wiesner (pozdější Transporta), byly i tajné dveře za zrcadlem! Dodnes na to ze zatajeným dechem vzpomínám.
Naštěstí jsem nezažil dobu, kdy se dětem ve školkách dávaly ručníčky přes hlavu, aby po obědě dříve usnuly. Babička se tomu vždycky bránila. Také často vyprávěla, jakou hrůzu si zažila, když šla jednou se školkou na procházku a najednou, děti na kolejích, spadly závory. Byl za tím šprýmař, který tehdy ještě ručně (i když ne úplně ručně, v tom byl ten vtip, prstem mačkal knoflík v nedaleké budce) obsluhoval železniční závory. Dětičky s paní učitelkou se vybály, nebo spíš vyhrůzovaly, že je přejede vlak, ale ten je nepřejel, protože pan obsluha závory zase zvedl.
Babička mne tehdy naučila spoustu užitečných věcí. Třeba smrkat do umyvadla. Když jsem to poprvé udělal ve své vlastní školce (kde babička neučila), paní učitelka mi na to řekla: „Martínku, které prasátko tě tohle naučilo?" „Babička!" odpověděl jsem s hrdostí! A také mi s chutí vyprávěla vtip, který já se stejnou chutí vyprávím svým dětem. „Víš jaký je rozdíl mezi kávou a Evou?" „Káva je pražená a Eva je pražena."
Demokracie
Jako nadšená sokolka uvítala babička pád komunismu. Ale politickou situaci moc nesledovala. Spíše si všímala, že ze samoobsluhy, kterou měla nejblíž od domu, udělali prodejnu koupelen a ona se musela štrachat na nákupy až do města. S tím jsem ji často pomáhal, protože jsem skoro každý víkend u babičky obědval. Vlastně jsem tehdy trávil víc času s dědou a babičkou než u rodičů. Jejich dům se zahradou byl pro mne oázou v rozběhaném světě.
Ani éra telenovel se ji, na rozdíl od jejích vrstevnic (ale i děvčat o generaci/e mladších), nijak nedotkla. Před operací očního zákalu, mi rozhořčeně vyprávěla, jak ji pan doktor povzbudivě řekl : „Tak a teďka zase uvidíte na telenovely!" Jako kdyby se ona na něco takového někdy dívala!
21. století
Vzpomínám, jak jsem babičku náhodně potkal v Chrudimi ve městě. Hnala si to rozhořčená domů. Šla na pohřeb kamarádce, také velké sokolce. „A ona ten pohřeb má v katolickým kostele! Tak jdu domů!"
Ač fyzicky na tom byla babička pořád dobře, pomalu ji přestávala sloužit hlava. Co se mi narodily děti, jezdil jsem každé léto s rodinou na Loutkářskou Chrudim a pokud to počasí dovolovalo, stanovali jsme u babičky a dědy na zahradě. Jako dnes vidím, jak jednou ráno vylézám ze stanu a tam stojí babička. Smutně se dívá a říká: „Takhle jsem si tu devadesátku nepředstavovala." Dokonce tehdy odmítla, abychom ji uspořádali oslavu, byť jen skromnou.
Čím dál víc zapomínala a měla z toho deprese. Pak už měla problémy poznat i mě, ale senilita to nebyla. Myslelo jí to pořád dobře, byla dobrá herečka a i když mne často hned nepoznala, bylo jí jasné, že ten, kdo tak suverénně a nenuceně přichází na návštěvu, musí být nějaký příbuzný. Kupodivu ji nedělalo problémy zapamatovat si svou nejmenší pravnučku, mou dceru Valerii, a nakonec z toho, jak jsme se k sobě s Valerií chovali, uhodla, co jsem zač.
Bylo vidět, že skleróza se u ní nerovná senilitě. O to to bylo horší, uvědomovala si svůj stav. A v posledním roce přišel prudký sešup dolů. Paměť byla tak špatná, že už poznávala jen své děti a když se jednou mojí mámy (své dcery) zeptala, jestli už umřela maminka (moje prababička), viděli jsme, že se pomalu vrací do dětství. A tak, zpátky v dětství, i umřela.
Tak ahoj, babi! Kde si letos postavíme stan?