Sociolog musí bedlivě zkoumat i věci, které se mu jeví důvěrně známé – jinak by se zpronevěřil principům vědeckého poznání, neboť z toho, že se nám něco jeví jako důvěrně, ještě nevyplývá, že to skutečně známe. Zároveň musí předpokládat, že lidé a společenství, které zkoumá, jsou jiní než on sám. Jinak vnímají svět, zastávají jiné hodnoty, řídí se jinými normami, za své si berou jiné vzory chování, věří jiným věcem. Brian Fay říká, že sociální vědy musí překonat “přezíravý etnocentrismus”, podle kterého “jsou jiní úplně stejní jako my, jenom hloupější, línější, zbabělejší nebo ne na takové mravní, estetické a politické výši”.
Etnocentrismu se dopouštíme tehdy, když hodnotíme druhé národy, etnika a skupiny výhradně z hlediska našich vlastních hodnot, tradic, norem. Taková perspektiva je k nositelům odlišných kultur neférová, neboť jiné kultury jsou posuzovány podle kritérií, která jim nejsou vlastní, a proto jim většinou nejsou schopny dostát a v porovnání vycházejí jako kultury horší či primitivní. Přičemž tato tendence je vlastní všem kulturám, i ony takto zhusta nahlížejí na kulturu naší – je to kulturní univerzálie.
Etnocentrik zároveň zapomíná na horší stránky vlastního já a často se chlubí věcmi, na jejichž vzniku se nijak nepodílel. I kdyby existence písma znamenala, že naše kultura je na vyšší úrovni než kultura amazonských Indiánů, jak jsme se o toto písmo zasloužili my osobně? Vynalezli jsme jej nebo jsme měli pouze to štěstí, že jsme se do kultury písma narodili? Takto o etnocentrismu mluví Lubomír Martínek v knize Palimpsest: ”Většina z nás by ráda prohlašovala: přistáli jsme na Měsíci, objevili léky proti smrtelným nemocem, vynalezli lokomotivu a letadlo… Přitom jen málokdo z nás umí opravit ledničku, rádio, auto… Pyšně se hlásíme k něčemu, na čem nemáme sebemenší zásluhu a čerpáme z toho pocit nadřazenosti. Nikdo ale neprohlásí, že jsme vynalezli likvidační tábory […].”
Z jiného úhlu popisuje etnocentrismus biolog Vojtěch Novotný pobývající často na Papui – Nové Guinei. Občas se dozvíme, že ten a ten cestovatel objevil nějaké nové, nezmapované místo na planetě Zemi. V poslední době se to týká hlavně téměř neprostupných papuánských pralesů. Zapomínáme, že i tam žijí lidé, kteří ona místa „objevili“ již dávno před námi. Novotný říká: „Představte si Papuánce, jak jednoho dne zaklepe na dveře vašeho středoevropského domu, zdvořile požádá o prohlídku vaší rozlehlé zahrady, poté napíše vážně míněný heroický cestopis o tom, jak on, první Papuánec, vaši zahradu vlastně objevil.“ I když to zní úsměvně, jasně to ukazuje pocit nadřazenosti, který si západní kultura ani neuvědomuje. Podívejme se jen na hojně užívaný termín „objevení Ameriky“. Copak o tomto kontinentu před Kolumbem žádní lidé nevěděli?
Slavná je práce amerického antropologa Horace Minera z roku 1956 zabývající se tělesnými rituály v kultuře zvané Načirema. Příslušníci této kultury mají až patologickou hrůzu z úst. Domnívají se, že pokud by se o ně nestarali, přátelé i milované osoby by je opustili. Několikrát denně si vkládají do úst svazeček prasečích chlupů s magickou látkou a pak tímto svazkem pohybují v ústech podle předem daných pravidel. Alespoň dvakrát ročně navštěvují kněze, který jim z úst vymítá ďábla. Často jde o skutečné mučení. Pomocí různých nebozezů jsou lidem vrtány díry do zubů a do nich vkládány magické látky. Načirema je přesvědčen, že záležitosti orální jsou zároveň i záležitostmi morálními. Ten, kdo neprovádí ústní rituály, morálně upadá. Dětem jsou každý den pravidelně ústa omývána, protože se tak podle obecné víry zlepší jejich morální charakter. Načirema má i sklony k masochismu – muži si pravidelně ostrými předměty drásají a škrábají kůži na tvářích, ženy si skoro každý týden téměř hodinu pečou hlavy v malých píckách. Pravidelně i několikrát do roka jsou dětem do těla vpichovány látky s magickou látkou. Miner popisuje další rituály, které nám mohou připadnout barbarské a bizarní (celá stať je k přečtení zde v originále a zde česky). Jaký je náš vztah ke kultuře Načirema si nejpozději uvědomíme v momentě, kdy si její jméno přečteme pozpátku.
Na Minerově práci je vidět, že druhé nelze posuzovat na základě faktů vytržených z kontextu, na základě popisů, které vidí jen vnější podobu daného chování, ale nejdou do hloubky, bez znalosti tradic těch druhých, jejich zkušeností a záměrů. Jinakost druhého je často naším vlastním výtvorem, on sám se v naší interpretaci vůbec nemusí poznat a naše chování vůči němu může být naprosto neadekvátní.
Potlačit etnocentrický pohled je nesmírně obtížné a bylo by arogantní si myslet, že sociolog je schopen jej překonat a odhalit objektivní a neměnnou pravdu, kterou by se měli všichni řídit. Jak říkal jeden ze zakladatelů současné sociologie Florian Znaniecki, základem sociologického bádání je “princip bezpodmínečné skromnosti”. Nikdy neodhalíme vše a vždy se můžeme mýlit. Sociální realita se neustále vyvíjí. To, co bylo pravdivé včera, může být dnes úplně jinak, a proto žádný popis reality nemůže být správný s konečnou platností. Například v případě Romů mnohé z toho, co mohla být pravda v době, kdy kočovali, už neplatí dnes, kdy se realita jejich života diametrálně změnila a vysvětlovat jejich současné chování dávným kočovnictvím nemá již většinou příliš smysl.
Další rozdíl mezi běžným pohledem na svět a pohledem sociologa spočívá v tom, že v běžném životě mnohé opomíjíme. Ne vše je pro nás podstatné, něco musíme přehlížet, abychom mohli vnímat jiné. To je zřejmé u sluchu, ale platí to i v případě zraku. Člověk, který by vnímal vše, by své smysly přetížil natolik, že by se zhroutil a nakonec nebyl schopen vnímat nic. Ne nadarmo mnozí nadmíru vnímaví lidé (umělci apod.) končí jako duševně choří. Pro sociologa je vše podstatné, má jen to štěstí, že častěji než umělec pracuje v týmu a na rozdíl od umělce může přebírat myšlenky a nápady jiných, aniž by mu to někdo vyčítal. Umělec má být originální, sociolog jím být nemusí, může navazovat na jiné a odvolávat se na ně. Vlastně to dělat musí, jako v každé jiné vědecké disciplíně se to od něj vyžaduje.
Věda je potvrzováním a vyvracením nápadů jiných. Vědec musí mít neustálé pochyby, být skeptický. To, co by bylo v běžném životě považováno za bláznovství – přeci jen paranoik ničemu a nikomu nevěří – je ve vědeckém životě do značné míry normou. Pokud vědec nechce vykročit ze sféry vědy do sféry víry, nemůže nic považovat za nezpochybnitelnou pravdu. Musí být nedůvěřivý k etnocentrismu druhých, ale i ke svému vlastnímu. To je někdy těžké a pro sociologa možná dvojnásob, protože bývá postaven do dvojí úlohy: zároveň věřit i být skeptický vůči tomu, co mu říkají ti, jež zpovídá (zkoumá).
Sociálních vědy tak musí z principu vidět to, co bylo dříve přehlíženo, a přehlížet něco z toho, co bylo dříve viděno. Paradoxně tak může být důvěrná znalost na překážku poznání. Pokud něco dobře známe, proč bychom to dále zkoumali? Sociolog proto musí být nedůvěřivý nejen k druhým, ale i sám k sobě. A tak věří druhým a nevěří sám sobě a zároveň nevěří druhým a věří sám sobě. Inu blázen!
Dejme si jako příklad rozhovor s respondentem. Na jednu stranu může být jeho životní zkušenost bezdomovce, transsexuála, narkomana, sektáře ale i třeba seniora, teenagera nebo jogína nesrovnatelná s tou výzkumníkovou a tak mu musí věřit. Na druhou stranu mu nemůže bez výhrady věřit, každý (mnohdy aniž si to uvědomuje) realitu upravuje nejen svým přáním, ale i přáním těch druhým – ano, někdy si respondent vymýšlí, aby udělal radost výzkumníkovi! Ale i tehdy, když respondent skutečnost přikrášluje nebo ji naopak činí ještě horší, podivnější, zvláštnější než se jeví druhým, i tehdy, když je zjevné, že respondent je baron Prášil, neznamená to, že jeho výpověď musíme hodit do kanálu. I to, co si dotyčný vymýšlí a proč si vymýšlí, může být ze sociologického pohledu velmi zajímavé. Třeba chce dostát určitým normám a sociálním očekáváním, které pak sociolog může lépe identifikovat.