Úvaha první
Je svoboda poznaná nutnost? Po pravdě řečeno, pokud to tak Marx skutečně napsal, tak stejně nevím, jak argumentoval. Ale jedno považuji za jisté, svoboda není dělat si, co chci, pokud tomu ostatní nerozumějí.
Vezměme si příklad jazyka. Když pomineme dadaisty, které stejně nikdo nečte (přečíst neznamená číst), tak máme-li se svobodně vyjádřit – a jazyk je k tomu docela šikovný nástroj – pak nám nezbývá než jej použít tak, aby nás ostatní chápali. Pokud nás nikdo nechápe, dostáváme se snadno na okraj společnosti, kde můžeme na první pohled jednat svobodně – válet se ve škarpách, jíst kořínky a nikdy se nemýt (zvlášť po tom třetím jsem kdysi toužil). Ovšem do jaké míry máme osud ve svých rukou, když náš životní prostor je omezen na okraj společnosti? Pro někoho to možná svoboda je, já bych tuto formu svobody nevolil – právě život na okraji mi evokuje onu poznanou nutnost.
Pokud chceme žít ve společnosti a za svobodu považujeme naši schopnost utvářet si v ní svůj prostor a bránit jej, pak musíme být schopni tento prostor obhájit argumentačně. Musíme používat slova, která ostatní znají, věty, kterým rozumí, mnohdy s nimi nesouhlasí, ale jsou jim srozumitelné. Musíme se podřídit jazyku společnosti, opakovat to, co již bylo mnohokrát řečeno. Jen tak jsme považováni za kompetentní a plnohodnotné členy společnosti, ne za blázny, zvrhlíky či hloupé naivky, kterým není nutno a záhodno naslouchat. Jen podřízením se (jazyku) společnosti, můžeme nabýt svobody.
Svobodný člověk většinu svého života jen nutně opakuje srozumitelná jednání druhých a až to mu dává v očích společnosti právo na vlastní svobodu. Svobodný je takto jen malý díl života, přesto tento díl může naplnit pocitem svobody celý náš život. Ale stále se musí držet ve vymezeném rámci svobody, snad jej může trochu rozšiřovat, ale jakmile jej příliš překročí, ihned ohrožuje svůj status kompetentního člena společnosti. Být svobodný znamená být normální, jen trochu jinak, než ti, co se za normální považují. Pokud z této normality výrazně vybočíme, svoboda nám bude sociálně uzmuta.
V tomto kontextu mne napadla myšlenka z knihy P. L. Bergera a T. Luckmanna Sociální konstrukce reality: Intelektuál je expert, o jehož znalosti nikdo nestojí.
Úvaha druhá, navazující
Chceme být svobodní? Pořád někomu něco vysvětlovat, snášet až agresivní dotazy vyznavačů „normality“? Nežene nás svoboda do izolace, neubírá nám životního prostoru? Má cenu být svobodný?
Vezměme si rozpad partnerství. Pokud nejsme tím, kdo jej ukončil, tak nás nově nabytá „svoboda“ příliš netěší. Sám jsem s překvapením zjistil, že v životě bez partnerky mi strašně chybí ty běžné konstruktivní spory všedního dne, kdy má každý trošku jiný názor na to co a jak zrovna dělat, ale oba partneři jsou schopni a ochotni se domluvit a tím své partnerství posilují. Zjistil jsem, že mi chybí určitá míra závislosti jednoho na druhém, kdy se člověk rád spolehne na to, že až se ráno probudí v posteli vedle svého partnera, tak se v ní probudí i zítra, aniž by musel zjišťovat co a jak. Tato jistota, kdy nemusím určité věci řešit, nám pak dává prostor jednat podle svých úvah a potřeb v jiných sférách života. Ke svobodě potřebujeme každodenní jistoty.
Moderní doba přinesla do života lidí jeden obrovský paradox: Důraz na nezcizitelnost svobody jedince coby jeho při-rozeného práva a zároveň ideál romantické lásky, kdy jsme pevně svázáni s tím druhým a každý akt svobody, tedy jednání mimo vůli tohoto druhého, je považován za zradu lásky. Podle feministických autorek byl tento rozpor řešen tak, že zatímco muži se řídili ideálem svobody, ženy měly jednat ve shodě s ideálem romantické lásky – něco pravdy na tom bude, vezmeme-li si například dvojí sexuální morálku, která pro muže a pro ženy dlouho platila a v některých oblastech stále ještě platí.
Ovšem ani oni muži nebyli svobodní, jejich svoboda se projevovala mnohdy tak, že utíkali od jedné lásky ke druhé, nakonec závislí na onom hledání. Štvanci svých pudů a/či ideálů, rozervanci nenacházející ani tu druhou, ani své já, vždy hledající něco (některou), co je ještě více naplní. A když to nebyla žena, koho tak zoufale hledali, byly to jiné nedosažitelné cíle. Být ještě majetnější, vzdělanější, autentičtější – což je podle evolučních biologů pro muže stejně jen cesta k tomu jak najít tu správnou partnerku. Hnáni touhou, obětovali svou svobodu. A to i tehdy, hnali-li se právě za svobodou.
Poznámka syntetizující
Je zajímavé, že lidé bez jakéhokoli pevného řádu – ať již je to řád práce či rodiny – většinou nejsou svobodní v tom smyslu, že by si mohli dělat, co chtějí. Jejich čas není nijak strukturován na pracovní a volný a mnohdy svůj nekonečný čas, který se nám, co tak nežijeme, může zdát svobodný, nedokáží nijak aktivně naplnit. Prožívají jen bezbřehé čekání na cosi, vše vyplněné nudou, nedokáží svůj čas žít tak, aby byli alespoň trochu jeho pánem či paní.
P.S.
Toužím po svobodě? Toužím i netoužím. V určitých prostorech svobody se ztrácím a pak musím věnovat mnoho úsilí tomu, jak najít cestu ven a nemám čas sám na sebe. Těžko jsem pak svoboden. Rád narušuji hranice, v mnoha ohledech se děsím normality, to mne ale obírá o jistoty, na kterých bych mohl svou svobodu postavit. Vím, že mám-li být svobodný, musím být mnohdy normální, stejný jako ostatní. Svoboda je pro mne balancováním na hranici normality. Opakuji normální akty druhých, ale mnohdy to bývají jen parafráze měnící se občas na parodie. Ovšem ne všichni poznají, že paroduji. A někdy i má urputná snaha o normalitu je považována za parodii.