Když jsem si před pár lety vytvořil účet na Facebooku a narazil díky tomu na starého kamaráda Konvičku, měl jsem radost. Trochu mě sice překvapil tón některých jeho příspěvků, i když překvapil… Znal jsem ho dost dlouho na to, abych věděl, že s určitými věcmi se prostě nepáře. Rád jsem se s ním tehdy pouštěl do diskuse v momentech, kdy jsem s ním nesouhlasil, protože s jeho hlavní tezí – že je třeba mluvit o tom, jak muslimské náboženství neuznává některá práva a svobody, jsem s ním byl zajedno. Stačilo tehdy chodit na dokumenty v rámci festivalů Jeden svět či Mezipatra nebo číst články v Respektu a podobných tiskovinách, kterým nebyla lidská práva lhostejná. Ty ukazovaly agresivní homofobii přistěhovalců z islámských zemí (viz můj blog), ústrky, kterým jsou v Egyptě vystaveni koptští křesťané, nesmělé počátky boje za základní práva žen v mnoha islámských zemích, vraždy ze cti mezi muslimskými přistěhovalci v Německu, či ženskou obřízku páchanou na somálských dětech v Dánsku. Tento hodnotový nesoulad mezi euroamerickou a křesťanskou kulturou ukazoval i velký výzkum sociologa Ronalda Ingleharta, podle kterého jsou lidé v muslimských zemích v mnohem menší míře ochotni připustit hodnoty genderové rovnosti a práva sexuálních menšin (i o tomto výzkumu jsem se poprvé dozvěděl z Respektu). A podobně jako Konva jsem se obával, že ve jménu jakési překroucené politické korektnosti přestaneme na tyto věci upozorňovat a zajímat se o ně (a částečně mne inspiroval k sepsání úvahy o Geertu Wildersovi).
I když jsem považoval mnohé z toho, co psal, za minimálně přehnané, byl jsem rád, že tu je člověk, který má tu energii o těchto věcech soustavně mluvit. Ovšem už od začátku jsem narážel na jednu nepříjemnou věc. Při jakékoli facebookové diskusi se dříve či později slétla skupina jeho obdivovatelů, kteří se do mě pustili, jakmile zachytili jakýkoli můj nesouhlas s některou z jeho tezí. Někdy to diskusi oživilo a donutilo mě cizelovat své postoje a názory, ale někdy to byla skutečná marnost nad marnost. Třeba když argumentovali zjevnými nesmysly – třeba, že válku v Jugoslávii začali „kosovští muslimští teroristé“ a Srbové se jen bránili. Když jsem dotyčnému mládenci napsal, že válka začala pokusem Srbů zaútočit na Slovinsko, rozhostilo se mlčení – ten mládenec to skutečně nevěděl. A nebo mi prostě jen nadávali – s oblibou za to, že jsem sociolog (to bylo v době, kdy se jejich sluchu ještě nedostal „pravicový sociolog“ Hampl).
A nikdy, i když moji oponenti argumentovali sebevětšími nesmysly, i když byli bezdůvodně agresivní, se Konva neozval, byť samozřejmě věděl, jak se věci mají. Už tehdy bylo evidentní, že obdiv jeho soldatesky je pro něj důležitější než smysluplná a kultivovaná diskuse. A situace se zhoršovala a zhoršovala a i Konvovy názory byly hloupější a hloupější. A jednou, na Štědrý den 2013, nazval známého antisemitu a tvůrce seznamů nepřátel Adama B. Bartoše „legendou české žurnalistiky“. To už jsem nevydržel a pustil se s ním do ostrého sporu – tedy s ním… Znovu neomylně přilétla klika věrných, která se do mne pustila hlava nehlava s arogancí těch, kteří jsou nepolíbeni jakoukoli vědomostí o tom, o čem mluví, a za povýšeného dohledu starého kámoše Konvy. V ten moment jsem si řekl dost a zrušil facebookové přátelství s Martinem Konvičkou.
A udělal jsem dobře, pro Konvu už byla jakákoli racionální diskuse zbytečná, zcela evidentně mu šlo o obdiv ze strany jeho věrných. A to je ta promarněná šance! Islám, tak jak je praktikován mnoha jeho věřícími, si zaslouží liberální kritiku. Nechci zavírat oči před tím, že svobody, které si v posledních sto letech vybojovaly ženy a různé, především sexuální menšiny a se kterými se bezezbytku ztotožňuji, jsou z hlediska Islámu nebezpečné, zavrženíhodné či alespoň naprosto zbytečné. Nejsem si jistý, že tato práva jsou v Evropě zajištěna navěky (protože je zdaleka neohrožují jen islamisté, ale i třeba lidé jako Václav Klaus) a o některá je stále nutno ještě usilovat (jako adopce dětí stejnopohlavními páry). A nevím, proč bych měl mlčet, když tato práva zcela nebo z velké míry absentují v islámských kulturách a jsou odmítána i mnohými přistěhovalci z islámských zemí.
A čeho docílil Konva? Sešikoval všechny možné šílence, kteří by kohokoliv téměř pro jakoukoli odlišnost od jejich prefabrikovaného názoru v lepším případě vyhnali, to vše ve jménu ochrany svobody. A tak se v Konvově podání stal z obrany svobody útok na svobodu. A člověk, který si chce uchovat kritický pohled na islám, na současnou uprchlickou vlnu a jevy s ní spojené, se musí vypořádávat s daleko bližšími útoky na svobodu a lidskost – na ty ze strany českým antiislamistů. Na kritiku jevů, proti kterým se Konva původně vymezoval, mu zbývá mnohem méně prostoru a času. A mám-li mluvit za sebe, ani na to momentálně teď nemám sil – trpký osud uprchlíků před válkou je pro mě v této nenávistné a hysterické atmosféře, která v Česku panuje, důležitějším tématem. Zvlášť když jsem Konvou a jeho věrnými postaven do situace „buďto budeš myslet jako my nebo si kolaborant a vlastizrádce“.
Až by si člověk myslel, že Konva je agent islamistů – snad nikdo pro ně tady nedělá tolik jako on a jeho věrní. Pro svůj narcismus promarnil velkou šanci a jeho reálné kroky vedou k přesnému opaku toho, co před pár lety hlásal a stále ještě do určité míry hlásá.