„Bojím se vycházet ven! Radši ani na nákup nechodím.“ Tak nějak to říkal jeden z aktérů dokumentu Konec duhy (Rainbow’s End). Dokument byl o postavení homosexuálů v Evropě ( a zhlédl jsem jej na festivalu Mezipatra). Ve které evropské zemi mají gayové strach vyjít na ulici? Kdybych film neviděl, tipoval bych možná Albánii, a to jen proto, že o ní vlastně nic nevím. I když takových míst bychom na mapě Evropy pár našli, málokdo by tipoval Nizozemí. A přece to bylo Nizozemí, pro mnohé vyhlášená baště tolerance.
Jak se to mohlo stát? V pozadí je právě nizozemská tolerance. Tolerance totiž plodívá netoleranci. Je to vlastně prastará otázka, která trápí myslitele již staletí: Jak chránit toleranci před netolerancí? Jsme-li tolerantní, můžeme tolerovat netoleranci? Kde se má tolerance zastavit, aby nezvítězila netolerance?
Nebohý nizozemský gay se bál marockých adolescentů. Jejich sprostých pokřiků a vulgárních gest. V rámci multikulturalismu, na kterém se já sám snažím nacházet spíše pozitiva než negativa, se máme snažit respektovat odlišnosti druhých kultur. Jak ale tolerovat netoleranci zakořeněnou v některých z těchto kultur? Jejich výsměch a někdy až nenávist vůči odlišnostem? Jsem-li hrdý na evropský respekt vůči jinakosti, jak se mám zachovat vůči nerespektu k hodnotám, se kterými se ztotožňuji?
Vzpomínáte na Pima Fortuyna? Toho nizozemského populistického (nebo „populistického“?) politika, který byl zabit fanatickým bojovníkem za práva zvířat? Média Fortuyna za jeho kritické postoje vůči přistěhovalcům vykreslovala často jako krajního pravičáka. Ostatně i jeho vrah svůj čin před soudem zdůvodnil tím, že Fortuyn získával politické body útoky na "nejslabší členy společnosti“. Alespoň v českém tisku se již méně psalo o jednom z Fortuynových argumentů: Jsem gay, proč bych měl tolerovat lidi, kteří netolerují mě? Sám přímo před televizními kamerami zažil otevřeně nenávistný útok islámského klerika na svou homosexualitu.
Respekt vůči minoritám, jako jsou lesby a gayové, je součástí mého kulturního světa. Ač nejsem gay (a ani lesba), útoky na ně chápu i jako útoky na sebe, na své vidění světa. Přitom chci žít ve světě, kde je respektována odlišnost různorodých etnik a kultur. Nemohu ovšem respektovat mládence či kleriky, součástí jejichž kultury jsou hloupé a trapné útoky na gaye. Zde se musím vzdát svého multikulti kultu a hrdě si stát za svým, etnocentricky vzývat vlastní hodnoty jako ty lepší.
A mám z toho i radost – jen nevím, jestli bych se toho zároveň neměl aspoň trochu bát. Přeci jen se mi nechce po Fortuynově vzoru volat po „studené válce vůči Islámu“. A také si nejsem jistý, jestli nakonec nejsem jako oni, ti netolerantní z muslimů, kteří svou vlastní hodnotu nacházejí v povýšenosti vůči slabším členům společnosti.