Podívejme se na obě znění zákona. To současné říká: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“ Oproti tomu je navrhována následující kosmetická změna: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte.“ Proč tolik vášní?
Odpůrci novely argumentují zcela jasně: zatímco původní znění zákona dává soudům právo rozhodovat, novela jim toto právo odebírá. Pokud by tomu tak skutečně bylo, musel bych s odpůrci bezezbytku souhlasit. Skutečně by takový zákon byl protiústavní, byl by proti deklaraci práv dítěte. Soudu by se něco nařizovalo, soudce by nemohl brát v potaz zájem dítěte, prostě by jako nějaký byrokrat odklepl střídavou péči a tím by jeho práce začala i skončila. Soudce ovšem není úředník, který pouze naplňuje předpis. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že soudce má nejen právo, ale i povinnost interpretovat zákon a aplikovat jej v konkrétní situaci, přičemž musí brát v potaz širší souvislosti svého rozhodnutí – je-li jím naplněna spravedlnost a nejsou-li pošlapána něčí práva, je-li jeho rozhodnutí adekvátní situaci atp. Toto právo interpretace je jedním ze základních prvků soudnictví v právním státě a zákony musí být formulovány tak, aby v nich byl prostor pro interpretaci a samostatné rozhodování soudce.
Porovnejme si teď obě znění. V původním se říká, že soud „může svěřit“, v novele striktně soud „svěří“ – zdá se tedy, že odpůrci novely mají pravdu a mně nezbývá než s jejich odporem souhlasit. Já ovšem, na rozdíl od odpůrců, čtu dále a vidím, že pasáž „je-li to v zájmu dítěte“ zůstává i v novém znění. Pak je ovšem teze, že soud novelou ztrácí právo rozhodovat, mylná. Soud tu je stále od toho, aby posuzoval onen zájem dítěte. Proč je tedy veden onen spor? A proč je novela vůbec navrhována?
Abychom mohli odpovědět, musíme znát současnou soudní praxi. Zákon vešel v platnost v roce 1998 a postupem času se vžil úzus, že stačí odpor jednoho z rodičů proti střídavé péči k tomu, aby tato nebyla soudem schválena. V praxi to vypadalo tak, že matky, které chtěly děti vychovávat samy, se střídavé péči postavily, aniž by musely uvést jediný racionální důvod, a měly téměř stoprocentní jistotu, že otec odejde s nepořízenou. Takto vznikalo velmi nerovnovážné postavení rodičů před soudem – de facto genderová diskriminace otců, protože šance otce získat dítě do výhradní péče se v takových situacích blížila nule bez ohledu na jeho postoje, schopnosti, přání dítěte atd. A pokud by se otec postavil proti střídavé péči, znovu dítě s tou největší pravděpodobností zůstalo ve výhradní péči matky.
O tom, že tato situace byla skutečně diskriminační, svědčí i nález Ústavního soudu, který výše zmíněnou praxi napadl s tím, že nesouhlas jednoho rodiče musí být řádně podložen a rodič musí dokázat, že střídavá péče není v zájmu dítěte (komentář Ústavního soudu uvádím dole v dodatku). Z toho vychází i novela, která ve skutečnosti klade na soudce větší, ne menší nároky, než stávající úprava. Soudce by podle novely musel skutečně rozhodovat případ od případu, nemohl by argumentovat pouhým odporem jednoho z rodičů, měl by se snažit vést rodiče k dohodě, měl by hloubkově zkoumat jejich zájem o výchovu, pohnutky, proč o střídavou výchovu usilují, schopnost pečovat o dítě. A pokud zjistí, že střídavá péče je skutečně v zájmu dítěte, neboť oba jsou schopni se o dítě starat a stojí o ni, odsouhlasil by prostý fakt, že oba rodiče i po rozvodu zůstávají plnohodnotnými rodiči a dítě nepřichází o intenzivní kontakt ani s jedním z nich.
Novela prostě jen kodifikuje nález Ústavního soudu a její odpůrci dávají najevo, že s tímto nálezem nesouhlasí. Na to mají samozřejmě právo, ale měli by říkat věci na rovinu a ne se schovávat za zavádějící interpretace novely zákona.
Dodatek
Takto Ústavní soud okomentoval své rozhodnutí:
„Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje ‚boj o dítě‘, případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě. Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině [např. ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a § 44], kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte.
Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte.
Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví.
Opačný postup je totiž v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny základních práv a svobod.