Vážená paní ředitelko,
až před pár dny se mi dostal do rukou Váš rozhovor pro MF Dnes ze 17. března 2008 nazvaný „Dítě jako zbraň". Rozhodl jsem se na něj reagovat tímto otevřeným dopisem, neboť mne velmi ranily a nedaly mi spát Vaše výroky týkající se střídavé péče. Pravíte v nich:
„Vždy jsem zastávala názor, že dítě potřebuje ke svému zdravému vývoji oba modely chování, ženský i mužský. Tím není řečeno, že se to vždy kryje s pohlavím rodiče. Často se stává, že mužské aspekty, jako rozhodnost, tvrdost, má matka. A naopak. Ale musí být oba a harmonický jedinec se zdravou mírou sebevědomí musí vyrůstat v úplném prostředí. Jestliže mu jedna strana chybí, je mentálně, duševně i citově znevýhodněn. Byla jsem zpočátku zastáncem střídavé výchovy. Proto jsem ji i po odchodu manžela považovala za správný model. Dnes jsem jejím velkým odpůrcem. Měla jsem možnost ji poznat zblízka, a to mě přesvědčilo, že to tak být nemůže.
Dítě potřebuje mít ukotvení, jistotu, svou postýlku, svůj pokojíček, svůj režim. Střídavá péče naplňuje požadavky rodičů, ale není prospěšná pro dítě. Samozřejmě, já díky tomu, že máme střídavou výchovu, mám dny, kdy se mohu plně věnovat své práci. Na druhé straně jsem v každodenní konfrontaci s tím, co to dělá s dítětem…
[…]
Vím, že se v současné době o této otázce vede odborná diskuse, a vím, že je trendem posilovat práva obou rodičů. Je módní střídavá výchova. Ale je to řešení konfliktu mezi rodiči. Nejsou slyšeny otázky, zda je to dobré pro děti. Moje zkušenost je, že ne."
Domnívám se, že jde o nezodpovědná tvrzení, kterých by se měl člověk ve Vašem postavení (tedy ne soukromá, ale veřejná osoba mající na starosti blaho dětí) jednoznačně vystříhat. Jak vyplývá z rozhovoru, zobecňujete svou bolestnou zkušenost a vyjadřujete se, jako by Vaše zkušenost byla všeobecným faktem. Neuvědomujete si, že tak můžete ublížit konkrétním lidem, nejen rodičům, ale především dětem!
Střídavá péče není žádná „móda", jak tvrdíte, ale plnohodnotná forma péče o děti poté, co se jim rozpadly rodiny – dělba starosti o děti, která je například ve Skandinávii běžná.
Stejně tak nemohu souhlasit s tvrzením, že „střídavá péče naplňuje požadavky rodičů, ale není prospěšná pro dítě". Pro dítě je důležité, aby ani po rozchodu rodičů neztrácelo kontakt s oběma rodiči. A to ve všech ohledech naplňuje právě institut střídavé péče, kde oba rodiče mohou stejnou měrou dítě vychovávat, pečovat o něj a sdílet s ním dobré i to horší. Mnohdy děti po rozpadu rodiny nesou nejhůře omezení kontaktu s jedním z rodičů, což při střídavé péči nehrozí.
Stejně tak mne velmi rmoutí zjednodušující výroky typu „dítě potřebuje mít ukotvení, jistotu, svou postýlku, svůj pokojíček, svůj režim" používané jako argument proti střídavé péči. Ano dítě tyto věci samozřejmě potřebuje, ale o to přece střídavou péči dítě nepřichází! Dítě má domov tam, kde bydlí se svými rodiči, a když jsou ty domovy dva, má dva domovy i dítě. Nebo si vážně myslíte, že jedna postýlka a jeden pokojíček je pro dítě důležitější než oba rodiče?
Sám děti vychovávám ve střídavé péči a vím, že pro mé děti je to jednoznačně nejlepší řešení z možných. Obě mé dcery (14 a 6 let) by nesly velmi těžce, kdyby nemohly být pravidelně a rovnoměrně s oběma rodiči. Samy mi to několikrát zdůraznily, zvláště ta menší, která je předškolačka a o to více je citově vázána na co nejčastější kontakt s maminkou i tatínkem. I proto se dcery u nás rodičů střídají co nejčastěji, většinou po dvou až třech dnech. A vězte, že neřeší nějaké postýlky a pokojíčky. Zvláště ta mladší neustále zdůrazňuje, že se chce u rodičů střídat co nejčastěji, aby se jí po nich nestýskalo.
Svými veřejnými vyhlášeními můžete poškodit mnohé děti. Dáváte tak totiž do rukou argument všem dalším odpůrcům střídavé péče, jimž podle mých zkušeností mnohdy nejde ani tak o blaho dětí, jako o udržení tradičního modelu, podle kterého se má o děti primárně starat matka. Nikdy bych si neodvážil tvrdit, že se střídavá forma péče hodí za každých okolností a pro každé dítě a rodiče. Ale jsem hluboce přesvědčen, že bychom měli pokaždé na střídavou péči pohlížet jako na první variantu po rozchodu rodičů a jen tehdy, když je zřejmé, že se pro daný případ nehodí, hledat varianty jiné. Je to pro dobro dětí.
Ano, můžete říci, že i já primárně vycházím ze své subjektivní zkušenosti. Ale ta ukazuje, že střídavá péče může fungovat ku prospěchu dětí. Navíc se nedopouštím výroků typu: „Dnes jsem jejím velkým odpůrcem. Měla jsem možnost ji poznat zblízka, a to mě přesvědčilo, že to tak být nemůže." Netvrdím, že střídavá péče být musí, tvrdím, že je ji málo a že se o ni máme snažit. Pokud vy prohlásíte, „tak to být nemůže", jde o velmi striktní a silný výrok, za který by Vám mnohé děti (včetně těch mých) nepoděkovaly. Tímto výrokem útočíte na práva a potřeby dětí, která máte ochraňovat. Sama jste přeci v tomtéž rozhovoru řekla: „Musíme chránit přání dítěte."
S pozdravem Martin Fafejta, sociolog a vysokoškolský učitel
Celý rozhovor s paní Pavlovou je možno si přečíst na těchto stránkách:
http://archiv.newton.cz/mf/2008/04/15/2264c7f64c0b813023a3f76504dd0e53.asp
nebo zde
http://www.advokatni-komora.cz/scripts/detail.php?id=2298&PHPSESSID=f1752bcab15e18ed7c0b87c85c56bf0b