Pachuť z finále zůstává

ale já musím napsat, co se mi stalo v neděli večer. Sem chtěl jít na finále hokeje do hospody se pěkně vyřvat a zaskákat si a zazpívat hymnu a tak. Ale pak mi došlo, že hymnu ze mě nedostanou, stejně si dodnes pořádně nepamatuju slova. A skákat? If you don’t jump, you‘re English! Tak sem nešel. (Ve skutečnosti ten kámoš, co sem s ním chtěl, nechtěl.) Tak sem si pustil telku doma a koukám, přitom žmoulám fandícího králíčka od Kláry, co se mnou už vyhrál v Turíně s Katkou a taky letos extraligu a tak a najednou si řikám, chtělo by to pivo, ale pivo sem si nekoupil už tejdny, prázdná lednička. Jen jeden pozdní sběr v kredenci. Si řikám, no co, budem mistři, bude pozdní sběr. Zašroubuju vývrtkou a špunt nechce ven, nechce. Tahám, rudnu, vytáhnout nemůžu. Vezmu hadr, svíjím se po zemi s flaškou mezi nohama, naběhlý žíly a už je mi jedno, že pozdního sběru bude plnej koberec, ať už to jen je. Ale nejde, nejde, nejde to. A pak rup a je to, ruka s vývrtkou metr od flašky, ale jen půlka, vývrtky. Druhá pořád ve špuntu. Ten furt ve flašce. Flaška dodnes v kredenci, já dodnes bez vývrtky. Ale sme mistři. Oslavil sem to malinovým sirupem Yo.