Policejní nuzota

Jdu si tak do bankomatu pro peníze a co to nevidím? Platební karta se tam válí. Je neděle, banka zavřená, tak ji s klidným srdcem nechávám na místě, když v tom mi dcera říká: „Neměli bychom ji někam odnýst?" Máme jít na nedělní oběd do nedaleké restaurace, tak mírně otráveně opáčím: „Jako třeba na policii?" „No," říká nejistě dcera. „A ty víš, kde sou tady policajti?" Žádnou odpověď nečekám, ale ona překvapivě přichází: „Tady kousek." Už si vzpomínám, fakt to sou jen dvě ulice. Ještě se své třináctileté ratolesti pro jistotu ptám, jestli si skutečně myslí, že bychom tu kartu měli odevzdat na policii, a ona říká, že ano. Tož se nedá nic dělat.
Policistka mne pouští do jakési čekárny, jen otlučený masivní stůl a lavice. Policajti si berou kartu a mou občanku a odcházejí do kanceláře. Já si na jejich výzvu zatím sedám na lavici. Příslušníci něco hledají v počítači, mě si nikdo nevšímá a tak se rozhlížím.
Takovou chudobu jsem fakt nečekal. Prošlapané špinavé linoleum přes které je vidět betonová podlaha určitě pamatuje socialistické počátky téhle služebny, jako skoro všechno kolem mě. Špinavé, okopané stěny, jedna příčka prasklá skoro odzhora dolů. Futra na několika místech ošahaná až na šedostříbrň kovu. Omlácené ústřední topení. Nad ním černé šmouhy, jako by to byla kamna. Kde se tam vůbec ty čmouhy vzaly? Zaujat, pátrám dál.
Áá, ve dveřích už někdo dávno odmontoval prahy. Pořád je ale poznat, že tam kdysi nějaké byly – chybí na jejich místech lino. Do kanceláře nejsou zavřené dveře. Pozoruju vnitřek. U jednoho počítače se hrbí tři policajti. Příšerný dřevotřískový nábytek ze sedmdesátých let minulého století. No, nábytek… Dva ubohé kancelářské stoly v žíhané šedi bez zásuvek a k tomu obdobný počet židlí. Skutečně minimalistická strohost má patrně policajty vyzývat, aby se v kanclu nezdržovali a vyráželi do ulic. A na vyslýchané má působit tak bezútěšně, že se radši ke všemu přiznají.
V druhé místnosti pár klasicky omlácených šedých kovových skříněk. Tam sedí ona pohledná policistka, která mne pustila dovnitř. Její kancl je bez oken, patrně aby ji nikdo z venku neočumoval. Ale vždyť jsme ve druhém patře!
Už na mne z té šedi, černi a špíny, pomlácenosti a odřenosti, ošoupanosti a prošoupanosti, zkrátka z té ubohosti padají deprese, a tak se ptám, zdali bych nemoh jít, venku na mne čekají děti. Berou si ode mne telefonní číslo, prý mne večer ještě „vytěží". No, nevím, jestli budu bohatý zdroj.
Před služebnou vyzvedávám mé koulující se nezbedníky a odcházíme do restaurace. Nad cenami v jídelním lístku s úlevou zjišťuji, že je to pravda, že už nežijeme v socialismu. Tedy kromě životního prostřední policejní služebny o dvě ulice dál…