Pokud mne článek něčím zaujal, tak srovnáním totalitarismu s kolonialismem a upozorněním, že mnohé praktiky kolonialismu – jak uvádí Bělohradský koncentrační tábory, pochody smrti, cílené hladomory, já bych dodal i tlak na úplné přizpůsobení se spojené s kriminalizací (či přímo vyvražďováním) těch, kteří to odmítali. Jinak mne ovšem Bělohradského myšlenky (bohužel) nijak nepřekvapily, ani neobohatily. V českém kontextu antikomunismus znamená mnohdy něco úplně jiného než snahu o populistickou polarizaci společnosti. Pro mne je antikomunismus o zkušenosti s totalitním režimem, o odmítání tlustých čar a smíření tam, kde viníci neuznali svou vinu, a ti co mlčeli, velebí českého chataře jako toho pomalu největšího bojovníka proti komunismu.
Bělohradský mimo jiné argumentuje tím šíleným klišé, že „komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století“ a zmiňuje “emancipaci proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd.“ Tak s tím přišli i jiné ideologie – méně totalitní a některé dokonce již před komunismem. Opěvovat komunismus například za snahu o emancipaci žen mi přijde více než směšné – v podání marxistů (včetně Marxe) to byla jen prázdná rétorická figura. A boj za „ujařmené národy“? Vždyť Marx s takovou chutí plival špínu na Čechy či Poláky a jejich národně-obrozenecké snahy, které podle Marxe šly proti zájmům proletářské revoluce. A vzdělání přístupné všem? Bělohradský si patrně plete vzdělání s propagandistickým školením. Zde bych mu doporučil k četbě statě Zygmunta Baumana, ve kterých se zabývá marx-leninským intelektuálem coby zákonodárcem. Marx-leninista zaměňuje vzdělávání s propagací té jedné jediné pravdy, jeho. Ano, tento typ vzdělání měl být dle komunistů dostupný „širokým masám“, aby se ony staly „uvědomělými“, jinak řečeno už dále nepřemýšlely a držely hubu a krok.
Zajímalo by mne, jak by Bělohradský odpověděl na otázku, zdali je antifašista. Zdali i antifašismus považuje za snahu o polarizaci společnosti. V Mussoliniho „Doktríně fašismu“ také najdeme mnohé vznešené ideály. Například boj za duchovní hodnoty proti materialismu. Když jsem Mussoliniho text četl poprvé, až mne překvapovalo, jak některé jeho myšlenky souzní s tezemi typu „mít či být“. Ovšem stejně jako v případě komunismu, škoda pomyslet, jak tyto hodnoty měly být realizovány a co si pod nimi fašisté představovali.
V Bělohradského podání ale antifašismus nebude snahou o polarizaci společnosti, soudě podle posledního odstavce jeho úvahy: „Četl jsem v nějakých českých novinách, že ‚se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech‘ a že ‚prý existuje důvodné podezření, že občanskou iniciativu Ne základnám podporují ruské tajné služby‘. Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost.“
Vypadá to, že antifašista antipolarizuje, kdežto antikomunista polarizuje. Z mého pohledu se oba staví proti totalitě. Což nevylučuje fakt, že někteří antikomunisté i antifašisté tuto společnost polarizují, protože jim nejde o protest proti totalizujícímu myšlení, oni jsou prostě jen přesvědčeni, že mají pravdu a ostatní se mýlí a dávají to náležitě najevo. Někdy mám pocit, že se k této poloze nebezpečně blíží i Bělohradský.
(A co se týká toho nařčení antiradarových aktivistů – pokud nebyli schopni vysvětlit původ peněz, se kterými disponovali, tak se nutně nabízejí výše zmíněné spekulace – pokud by je novináři nenadhodili, selhali by dle mého mínění ve své práci. A že neměli jasné důkazy? To by pak nikdy nemohli psát o aktivitách tajných služeb. Někdy jsou spekulace v zájmu svobody a demokracie prostě namístě.)