Vstávám o půl sedmý, to není můj čas, ale musím s Valerií k zubaři. Teď bych moh psát o tom, jak byla statečná. Byla. Spíš to byla rezignace. Je nějaký rozdíl mezi statečností a rezignací?
Včera sem spal skoro do deseti. Předevčírem do půl dvanáctý. Šel sem spát v pět ráno. Nádobí se hromadí. Prádlo se hromadí. Vyboulily se mi parkety, nejdou pořádně otevřít dveře do koupelny. Už čtvrt roku mi v předsíni straší píchlý kolo a zima už končí. Zavřeli Alberta, musím chodit až do Kauflandu.
Na dvě du s Valerií do flétny, snad tam zas neusnu. Pak ji rychle dovíst do nauky a já hurá, s batohem na zádech sám, do Kauflandu. Už si bez toho auta připadám jako blb. Zubařka se mě ráno ptala, jestli sme přijeli autem. Ne, nepřijeli. (Kde bych proboha auto vzal? Na auto vzal? Navíc nemám papíry, sem lemra.)
Vyzvedávám Váju z baletu. Holčička tam říká, že ji umřel tatínek, měl slabý srdíčko, dneska měl pohřeb. Vája říká, že jí už umřel pradědeček a prababička a nevlastní dědeček. Holčička říká, že ji umřel bráška, když mu byl rok. Měl zrovna narozeniny. Najednou ho slyšeli, jak kucká, a když k němu přišli, byl mrtvej.
Víkend bez dětí, vše doháním, žehlím, stírám, luxuju. Na horách sem letos eště nebyl, hlavně že mám nový běžky. Přípravy na přednášky, novej kurz v Brně, číst eseje od studentů, vracet eseje, protože sou opsaný. A už posílaj i diplomky. Nejradši mám studenty, co se k diplomce ani nedopracujou…
Doháním práci na obsahový analýze. A pak třeba ten článek nevemou.
Čumím na seriály, na fotbal, na hokej, už zase hora prádla, nádobí, prachu, esejí, večer sem slíbil, že pudu do hospody. Budu muset s těma hospodama skončit, kamarádi nekamarádi.
Klára nechápe cosi v matice. Co je na tom těžkýho? Příště se budu muset před tím vysvětlováním nalejt, ať se tak nerozčiluju.
Klára kdesi v háji, na koních, mám uklízet to nádobí, když je to její práce? Chodí domů akorát na večeři a ani tu si nevezme.
Váju usazuju před dývýdýčko, musím vyplňovat lejstra. „Já vím, Vájo, že sem ti slíbil, že se na to podívám s tebou, ale teď fakt nemůžu. Pak si něco zahrajem. A vykoupu se s tebou. Jo fakt, slibuju.“ (Vája: „Hurá!“)
Jéžiši, taky musíme dělat úlohy! V životě by mě nenapadlo, že se budu muset učit s prvňákem. Je levák, čte zprava doleva, píše zprava doleva, hraje na flétnu zprava doleva. Musíme taky cvičit! „Vájo, nechceš dneska na flétnu cvičit sama?“ Ne, nechce… Proč nemaj víc úkolů z matiky, to tou levou zvládá jak levou zadní.
„Kláro, tak jedlas něco? A chceš něco? Musíš si něco vzít! Kláro, už seš velká, já tě nemůžu furt kontrolovat!“ Osmiletej věkovej rozdíl mezi dětma je na prd.
Den bez dětí, sem v práci do šesti, samý diplomky. Končím v hospodě. Další den taky bez dětí. Hned z práce do postele.
O víkendu do Pardubic k našim. Klára: „Tati, já sem chtěla na koně!“ „Už sme to slíbili. Jo, Vájo, budem hrát ve vlaku medvídky.“
Neděle večer. „Vájo, už je moc pozdě, tu pohádku ti přečtu jen do půlky.“ Vája: „A dočteš mi ji zejtra ráno?“ „Jo,“ dávám budík na třičtvrtě na sedm. Jeden by řekl, že to není tak brzo. Ale to se nesmíte vzbudit už ve čtyři a pak zase usnout v šest. Odvedu Váju do školy. Snídaně, du číst tu knížku, co bych na ní měl napsat recenzi. Usínám.
Klára: „Tati, kdy pudeme koupit ten snowboard?“ „Ve středu večer.“ Klára: „A to tam budem tahat i Váju?“ Snad bude moct bejt u Aničky nebo u Ondry. Díky bohu za sousedy s dětma.
Vája má průjem. Sprchuju, peru, sprchuju. Má horečku, snad aspoň na chvíli usne.
Měl bych něco dělat, ale nemám sílu, sem slabej psychicky i fyzicky. Buď sem na všechno sám, nebo sem úplně sám. Nikoho moje stavy nezajímaj. Ani mě nezajímaj. Už sem půl roku nic nenapsal. Co je v televizi? Vraždy v Midsomeru. Pouštím televizi, lehám na kanape. O půlnoci v polospánku televizi vypínám. Kdy sem naposledy viděl něco do konce?
Blíži sa staroba? A to mě eště čeká 55 let života…
Dnes sem byl konečně zase v pohodě, za celej den sem nevytáh paty z domu, zejtra budu muset pro chleba. Ach jo.
P.S.
Ale někdy nepíšu, protože mi je dobře a nepotřebuju se zrovna z ničeho vypsat. A taky nepíšu, protože o všem už někdo napsal a já někde ztratil své ego, které by se snažilo do něčeho vepsat. A taky mi stačí, že se vepisuju do svých dětí, a někdy i studentů.