Nedávno se mi dostal do ruky zajímavý článek Susie Scott s názvem The Shell, the Stranger and the Competent Other: Towards a Sociology of Shyness, který se dívá na ostych a nesmělost jako na sociálně-kulturní fenomén, který je sice dán temperamentem a charakterem té které osobnosti, ale společnost na něj nahlíží skrze kulturní brýle a tak jej dále spoluutváří.
V naší kultuře jsou vyzdvihovány hodnoty, jako je soutěživost a touha po úspěchu, a pokud je člověk jiný, pociťuje mnohdy tlak na změnu. Jen kolik je populárních příruček jak ostych překonat a „asertivně“ se prosadit ve společnosti. Nesmělost je vlastně považována za formu deviace – ostych může být odsuzován na rovině morální, neboť člověk, který nemá potřebu o něco usilovat, může být obviňován z toho, že se vyhýbá tvrdé práci, bojí se neúspěchu atp. Nesmělost navíc narušuje sociální interakce a někdy působí jako neochota spolupracovat či jako projev povýšenost: takový člověk se „nesnaží“, není přátelský a narušuje tak morální řád. Nesmělý člověk musí neustále poslouchat, jak by se měl změnit – je podrobován sociálním sankcím. V tomto smyslu je ostych vnímán nejen jako individuální, ale i jako sociální problém. Přičemž, jak se ptá Susie Scott, je na vině skutečně „individuální patologie“? Není problém i v „nerealistické kulturní ideologii“?
Projevy nesmělosti by přitom mohly být vnímány i jako rezistence vůči sociálním normám a předpokladům, které jsou považovány za samozřejmé – vůči touze po úspěchu, jak si jej představuje (konzumní) společnost, jako odpor vůči (pro někoho ubíjejícím) konverzačním rituálům. Místo člověka nesmělého bychom pak měli rebela, ale právě pod vlivem sociálních očekávání to tak zhusta nevnímá ani společnost, ani dotyčný nesmělý člověk. Tato interpretace mu není nabídnuta a on ji, i díky své přirozené nesmělosti, není schopen prosadit. Je-li člověk nesmělý, jak může být rebelem?
Já sám mívám někdy v tomto ohledu problémy. V mnoha ohledech mám rád lidskou společnost a baví mne být středem pozornosti – myslím, že účastníky mých přednášek nebo svědky mých tanečních kreací by ani nenapadlo, jak jsem někdy nesmělý a ostýchavý. Ale zapojit se do některých projektů a interakcí je pro mne zhola nemožné, mnohdy se stahuji a sám sobě to vysvětluji svou nesmělostí. Ovšem díky Susie Scott už vím, že jsem rebel!
Já jsem to vždycky tak trochu cítil, ale konečně na to mám i sociologickou argumentaci. Proč jsme nuceni být komunikativní, když se nám nechce? Stydět se zapojit někdy může být znakem sebeúcty a zhodnocení vlastních cílů, hodnot, schopností! Tak si to teď říkám. Neochota být dravý a úspěšný nemusí být dána neschopností, to není o tom, že jsem máčka, to je o tom, že pečlivě vážím, čemu věnovat čas, a nepodléhám za každou cenu hodnotám sebeprosazení. Není nutné „dovést sebe i druhé k vrcholným výkonům“, ani „se stát úspěšnou vůdčí osobností“ (cituji-li z názvů knih Dala Carnegieho, jež jsou pro některé životní mantrou).
Proč bych se měl vlastně stresovat nějakým lídrovstvím, úspěchem? Proč mám poslouchat, že mám na víc? Že bych mohl mít víc peněz, článků, projektů, ženských? Co když nechci své schopnosti uplatňovat tak, jak je v kraji zvykem? Je to moje selhání, nebo osobní rozhodnutí? Mohu se svobodně rozhodnout nebýt úspěšný, nebo aspoň méně úspěšný? Znamená fakt, že na něco mám, i to, že to musím udělat? Do jaké míry nesu sociální zodpovědnost za uplatnění svého talentu? Skutečně svůj talent zahazuji, když ho neuplatňuji podle představ svého okolí?
A co když je za mou neochotou prostě jen touha zůstat v závětří, teplíčku, smrádečku a nejde o žádné rebelství? Ale proč by touha po smrádečku nemohla být rebelská? Proč by odmítnutí překonat sám sebe nemohlo být chápáno jako revolta? Proč vlastně máme překonávat sami sebe? Ano, uznávám, že někdo je natolik nespokojený sám se sebou a překonat se potřebuje, aby si sám sebe mohl vůbec vážit, aby se sám sebou netrápil. Ale není i ta představa, že si sám sebe za stávající situace nemůže vážit, není i ta nespokojenost prostě dána sociálním tlakem?
Proč nedělat věci po svém? V rytmu a tempu, jaké si sám určím? Vždyť kolikrát člověka paralyzují právě obavy dané ostychem. Pokud bych nemusel ostych překonávat podle představ společnosti, asi by se mi i lépe pracovalo. A nebo bych se mohl v klidu a bez výčitek na všechno vykašlat.