Kolem nejnovějšího návrhu vysokoškolského zákona se strhla již taková vlna diskuzí a nevůle, že by snad ani nebylo nutné přidávat další text. Nakonec tak činím, neboť se chci na danou problematiku podívat z širší perspektivy. Dle mého názoru se ministerský návrh netýká jen vysokých škol, ale podoby celé občanské společnosti.
Lidem okolo pana prezidenta je pojem „občanská společnost“ trnem v oku, neboť je pro ně synonymem pro věčně nespokojený, nevolený dav či jinak samozvanou skupinu lidí, kteří si osobují právo nedemokraticky rozhodovat o podobě a budoucnosti české společnosti a v principu tak útočí na její svobodu. Podle tohoto vidění jediným, kdo smí a může rozhodovat, jsou řádně zvolení politici. Kritici občanské společnosti přitom míchají jabka a hrušky. Ať už jsou ti, co se aktivizují, protestují, demonstrují, podepisují petice jacíkoliv, nikdy nemají žádnou rozhodovací pravomoc. V občanské společnosti nikdo nemůže upírat voleným politikům právo a povinnost rozhodovat. Prostě systém je nastaven tak, že nikdo mimo institucionální politiku, byť by měl ty nejlepší a nejčistší úmysly, nerozhoduje, vždy to bude na politicích.
Čeští kritici občanské společnosti často kritizují nevolené orgány obecně, příkladem budiž Ústavní soud. Kritika Ústavního soudu je dobrou paralelou ke kritice občanské společnosti. Například prezident Klaus snad pokaždé, kdy Ústavní soud rozhodne proti jeho názoru, mluví o jakési soudcokracii – systému, kde si právo rozhodovat osobují nevolení soudci. Celá teze o soudcokracii je ovšem absurdní. Soudci sice mohou na základě své vlastní vůle (své vlastní interpretace ústavy) rušit zákony i vyhlášky a takto se stavět proti vůli parlamentu a vlády, ale sami nemohou nic uzákonit, nic předepsat, nic faktického nevytvářejí. Představte si jakéhokoliv vládce, který sice může cokoliv zrušit, ale sám nemůže nic vytvořit. Jaká by asi byla síla jeho vlády? A v tomto smyslu je protestující občanská společnost ještě slabší než Ústavní soud, ona nemůže ani nic rušit, může právě jen protestovat.
Nový vysokoškolský zákon chce omezit suverenitu vysokých škol a posílit pravomoce ministra. Uveďme si dva příklady: za prvé ustavuje správní rady částečně jmenované ministrem, které by stály nad jednotlivými školami, respektive rektory jednotlivých škol, za druhé chce zvýšit pravomoce ministra při rozdělování finančních prostředků školám, aniž by byla v zákoně zajištěna transparentnost tohoto rozhodování. Více rozebírat druhý bod asi nemá příliš smysl, vidíme-li, jak transparentně rozděluje peníze ministr současný – i proto ten slogan „Vám reformy nevěříme“.
V čem je problematický první návrh? Správní rady v některých státech fungují a do určité míry tak může být zajištěna širší (nejen státní) kontrola vysokých škol a tak posílení občanského sektoru. Pokud ale návrh zákona počítá s tím, že by významnou část správních rad jmenoval osobně ministr z představitelů lokální politické a podnikatelské sféry, jde mi z toho, popravdě řečeno, mráz po zádech. Představa, že by v českém prostředí ministr dokázal ustát politické tlaky a jmenoval by do těchto rad lidi bez vlastních velmi partikulárních mocenských a ekonomických zájmů, je bohužel iluzorní.
Obávám se, že zákon by v důsledku vedl k tomu, že akademické svobody by byly dále omezovány a to tím nejkorupčnějším a nejpartajnějším způsobem. Další oblast relativních svobod by byla omezena, čímž by samozřejmě trpěla celá občanská společnost. Občanská společnost je totiž symbolizována těmi nejzákladnějšími svobodami, jako je právo na vyjádření (ne prosazení!) vlastního názoru. Akademická sféra je historicky jednou z nejdůležitějších sfér, kde je možno a vlastně i nutno vyjadřovat a racionálně obhajovat vlastní názor. Ano, výsledky mohou být i tristní a já bych se neodvážil tvrdit, že české vysoké školství je v tomto smyslu v nějaké úchvatné kondici. Ovšem do lepší kondice školy nedostaneme zvýšením přímé politické kontroly – to je krok zpět, jde-li nám o svobodnou společnost (ve které politici rozhodují pokud možno co nejméně), čímž se nebráním srozumitelně definované a co nejméně zneužitelné kontroly státu nad školami.
K tomuto přesvědčení mne vede i přístup ministra k diskusi o zákonu. Ministr už měsíce de facto ignoruje jakékoli námitky ze strany vysokoškolské reprezentace (Rady vysokých škol, Konference rektorů a senátů jednotlivých škol). Ministr se nijak nesnaží svůj názor obhájit, aktivisticky a revolučně chce nahradit něco, o čem se nikoho nesnaží ani přesvědčit, že skutečně nefunguje (nemylme se, ač se ministr tváří jako konzervativec, jeho kroky nejsou reformní, ale revoluční). Přístupy a instituce různě posbírané z různých systémů, kde tradičně fungují, se snaží naroubovat na český vysokoškolský systém.
Pokud jde ministrovi o zkvalitnění vysokého školství, tak by se měl zaměřit v daleko větší míře na školy soukromé. V tomto případě je ale schopen ignorovat doporučení akreditační komise, jdou-li tato doporučení proti zájmu těch škol, na které jsou navázáni jeho nejbližší spolupracovníci. I to mne utvrzuje v názoru, že zvýšení kvality vysokých škol je to poslední, co ministra zajímá, a jde mu jen o větší politickou kontrolu škol, přičemž tato kontrola je v Česku mnohdy řízena vlastními ekonomickými zájmy těch, kdo kontrolují. A v tomto smyslu návrh zákona významně omezuje jednu z historicky nejdůležitějších součástí občanské společnosti.