Jak snad vyplynulo z mého předešlého příspěvku, jsem přesvědčen, že nejlepší je, když děti žijí v úplné rodině a střídavé péče není třeba. Ale co když se rodiče z toho či toho důvodu rozejdou?
Pokud jeden z rodičů není patologický psychopat, preferuju střídavou péči, pokud se na ni oba rodiče cítí a dítě nemá nějaké závažné problémy, které by střídavé péči. Po pravdě řečeno nerozumím ostatním výhradám, které vůči ní panují.
Někdy mám pocit, že její odpůrci nechtějí říci, že pro dítě je lepší bydlet u jednoho rodiče, ale že pro dítě je lepší nebydlet u otce. Uvědomme si totiž to, že v české společnosti a u českých soudů stále až na řídké výjimky znamená NE střídavé péči, ANO výhradní péči matek. A to mne jako otce rmoutí. Můžete namítat, že otec přeci o tolik nepřichází, může se věnovat dětem každých čtrnáct dnů o víkendu. Ale dokázali byste totéž říci i naopak? Matka, které bylo zabráněno ve střídavé péči a s dětmi se vidí jednou za čtrnáct dnů o víkendu, také o nic nepřichází?
Při střídavé péči děti neztrácejí pravidelný kontakt s rodiči, což hrozí o modelu víkend za 14 dnů. Jednou rodič onemocní, podruhé mu neodkladná pracovní povinnost zabrání dětem se věnovat naplno a i když si to nepřeje žádná ze stran, kontakty nejsou tak intenzivní, jak by měly být. Navíc víkendy nejsou běžné dny. Je to spíš svátek než běžné radosti a starosti s dětmi a nemohu se zbavit pocitu, že v takovém modelu vychovává jen jeden rodič.
Střídavá péče je výhodná i pro rodiče, kteří si mohou plánovat vlastní aktivity a společenský život pro dny, kdy je s dětmi druhý rodič. Ne každý má v místě bydliště možnost hlídání dětí. A být jako jediný rodič vázán téměř výhradně na děti a domácnost může být ubíjející, což se nakonec může projevit i ve vztazích pečujícího rodiče k dětem.
Podívejme se na tři argumenty odpůrců střídavé péče. První zní, že matky jsou ve výchově dětí nenahraditelné. Další říká, že pokud se rodiče nebyli schopni dohodnout ve společném manželství, tím spíše toho nebudou schopni po rozvodu a při střídavé péči to bude odnášet dítě. A třetí dodává: dítě neustálým stěhováním od jednoho rodiče k druhému trpí.
Matky jsou ve výchově dětí nenahraditelné
Matky jsou nahraditelné. Jak v rozhovoru pro Respekt uvedla psycholožka Lenka Šulová: „Stojí za povšimnutí, že pokud dítěti z nějakého důvodu odejde matka, otec své chování změní mateřským způsobem a stává se ‚prvopečovatelem‘. Matky své chování obdobným způsobem nemění." Nebylo by tedy spíše lepší svěřovat děti primárně otcům?
Samozřejmě že ne. Dítě potřebuje oba rodiče a při střídavé péči rozhodně o matku nepřichází. Ona schopnost otců chovat se mateřsky, kterou v opačném gardu nemají matky, je dána patrně tím, že alespoň do určitého věku je mateřská role pro dítě skutečně nenahraditelná. Jde ale o mateřskou ROLI a tu dokáže sehrát, je-li to třeba, i jiný člověk. A v pozdějším věku je jistě lepší, když má dítě vychovávatele obou pohlaví.
Některé odpůrkyně střídavé péče argumentují tím, že otec nikdy nemůže být tak dobrý rodič jako matka. To mne skutečně hluboce uráží. Ano, mnozí otcové neumí svíčkovou, jejich práce s žehličkou je spíš parodií na žehlení a mají poněkud jiný smysl pro čistotu a pořádek než jejich bývalé manželky. Fór je ale v tom, že dobrého rodiče nepoznáme podle toho, jak umí žehlit, vařit a jak často doma uklízí. Když pominu bonmot „Bordel v bytě, zdravé dítě," musím poukázat na prostý fakt, že bohužel mnohé matky jsou tak převálcovány rolí perfektní hospodyňky, že se zapomínají věnovat vlastním dětem. Pak s otcem bordelářem-nežehličem děti nejen o nic nepřicházejí, ale tento otec nakonec může být lepším vychovávatelem dětí než matka.
Neschopnost rodičů dohodnout se
Střídavá péče předpokládá schopnost a ochotu rodičů neustále se společně domlouvat na věcech týkajících se dětí. Vyžaduje i ochotu improvizovat a vycházet si vstříc. To, co i ve fungující rodině občas bývá zdrojem problémů, je v tomto případě ještě mnohem citlivější. Jak říkají odborníci: „Pokud trpíte velkou averzí vůči partnerovi a z jakéhokoli důvodu je vaše komunikace nemožná, není střídavá péče vhodná."
Na druhou stranu se tohoto postoje dá snadno zneužít. Matka řekne, komunikace je nemožná a soud přidělí dítě ji. Střídavé péči tak může matka úspěšně bránit v situaci, kdy má díky stávající soudní praxi nesrovnatelně větší šanci než otec získat děti do péče. Může se tak svému bývalému partnerovi mstít, aniž by on měl možnost účinné obrany – jeho šance získat dítě jsou nesrovnatelně menší. V případě, kdy ona je tím, kdo komunikaci úspěšně hatí a otec se o ni upřímně snaží, je to o to smutnější. Co smutnější? Pro milujícího otce je taková situace tragická. A nakonec se třeba i on začne bývalé partnerce mstít a tehdy se dítě skutečně ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, navždy poznamenáno.
A přitom by právě střídavá péče mohla takové situaci zabránit nebo ji alespoň výrazně zmírnit a omezit.
Dítě neustálým stěhováním od jednoho rodiče k druhému trpí
Ředitelka Institutu pro Gestalt terapii Ester Neumanová soudí, že například děti s lehkou mozkovou dysfunkcí nebo poruchami soustředění by mohly mít problém srovnat se se dvěma odlišnými způsoby života a výchovy: „Tradiční model, kdy dítě zůstává v péči jednoho z rodičů, většinou matky, je dobrý v tom, že se děti nemusí přizpůsobovat odlišnému chodu ve dvou domácnostech a zachovají si určitou stabilitu."
Neodvážil bych si ovšem tvrdit, že by normální dítě mohlo nějak zvlášť trpět pravidelnými přesuny z jednoho bytu do druhého. Nese to sice s sebou určité těžkosti, ale ty jsou vyváženy tím, že dítě může být dost času s oběma rodiči. A může to mít i svá pozitiva. Jak prohlásila dívka citovaná ve výše zmíněném článku: „Díky tomu, že se měsíc co měsíc balím, naučila jsem se lépe si organizovat svůj čas a svoje věci a jsem samostatnější."
Znovu mi přijde, že argument o nevhodnosti stěhování bývá namířen proti otcům. Ještě jsem totiž nikde nenarazil na argument, že by děti trpěly neustálým stěhováním od maminky k babičce. A kolik rozvedených žen to tak praktikuje! Tady jde svým způsobem také o formu střídavé péče a pak je zajímavé, že jedna forma střídavé péče (matka – babička) se považuje za vhodnou a obdobná (matka – otec) za nevhodnou.
V případě stěhování se navíc úplně zapomíná na další možný model. Ať se z bytu do bytu stěhují pravidelně rodiče a dítě zůstává stále v jednom. Vždyť rozpad rodiny způsobili rodiče, ne děti, tak ať si zvykají na to nepohodlí, které z toho vyplývá. Třeba si pak také lépe dokáží zorganizovat čas a život vůbec…
Domnívám se, že za odporem vůči střídavé péči bývá často strach matky, že budou morálně odsouzeny okolím. Vždyť správná matka se má o děti plně starat! Není pak náhodou střídavá péče znakem jejího selhání? Určitě ne a osobně věřím, že lepšímu přijetí a častějšímu rozhodování směrem ke střídavé péči může napomoci i větší emancipace žen. Jak na straně matek, tak na straně soudkyň.