„Tati, podepiš mi žákovskou!“
„Řekni si mamce!“ Proč mám vůbec podepisovat nějaký známky, když jsou mi úplně ukradený, myslím si.
„Ale já to chci od tebe!“
„Tak to přines…,“ rezignuju. Proč vůbec ty žákovský a známky existujou? Asociálové se stejně o svý děti nezajímaj a my sociálové je zas máme tak vychovaný, že je nemusíme kontrolovat. Známky jsou pro ty, který potřebujou buzerovat svý děti, protože si myslej, že jedničkama živ je člověk.
V žákovský je jakejsi proužek papíru s předmětama a známkama. Aha, pololetní známky, to to letí! Takže jediná dvojka z češtiny, jinak samý (jedničky)…
„A proč to mám podepisovat já? To jako chceš, abych si na češtinářku počkal v průjezdu?“ Češtinářku nemáme rádi, už jsem pro ni jednou napsal do dceřiny žákovské vzkaz, ať si pořádně přečte školní řád (kterej pořád porušuje), ale asi to nečetla. Jen mezi jejíma spolužačkama jsem teď velkej king a prej i třídní se pousmála. Češtinářku totiž nemá rád nikdo. Takže to ode mě bylo jen takový laciný gesto. No a co?
Dcera se hihňá (asi na ten průjezd). Asi bych neměl tak snižovat autoritu učitelů, ale stejně na škole češtinářka o pololetí končí. Takže je to jen takový laciný kopání do mrtvol.
Pak říká: „Chtěla jsem se pochlubit známkama“.
„To já měl v tvým věku na vysvědčení už trojku,“ kontruju, a už jsem zase jen lacinej. To chci celej život stavět svou otcovskou imidž na tom, že jsem měl ve škole horší známky než dcera? Nedokážu si najít něco jinýho?
Dcera odjíždí k matce a já si nad šálkem čaje „Spánek a nervy“ (ze sebe servi!) užívám rodinné pohody. Mám 37,8, podivně mi hrčí na průduškách, občas mi vžene proudy slz do očí dávivý kašel a jsem spokojenej. Do úst vkládám jednu airwaysku, kterou jsem si na svou nemoc předepsal, zuřivě žvýkám a je mi všechno tak krásně jedno. Tlak na hrudníku se uvolňuje, poklidně se potím, dech se stává příjemně chladivým.
Aspoň pro dnešek byl ten svět postavenej dobře.