Skorohoror na pardubickém závodišti

Dostihové odpoledne se pomalu chýlilo k příjemnému konci. Slunce moc nepálilo, pivo bylo levnější než vloni, dcera pečlivě pozorovala všechny zúčastněné koně a zapisovala si výsledky dostihů a, což je nejdůležitější, došlo jen k pár drobným karambolům, spíš srážkám než pádům, při kterých se nikdo nezranil. Po hlavním sedmém dostihu, který vyhrál vítěz loňské Velké pardubické Decent Fellow, spousta diváků odešla a po následujícím, kdy v hledišti už zůstala jen menšina z původního počtu přihlížejících, jsem chtěl jít i já. Už nám měl jet vlak, na další bychom čekali přes hodinu. Navíc poslední dostih byl rovina pro tříleté nováčky a od toho jsem si nic nesliboval. Dcera mne přesvědčila, ať počkáme alespoň na start, nikdy ještě na vlastní oči neviděla start ze startovních boxů (navštěvujeme jen překážkové dostihy). Start byl daleko od hlavních tribun, ale cestou k východu, tak jsem souhlasil.
Vždy jsem se domníval, že překážkové dostihy jsou pro koně nesrovnatelně nebezpečnější než rovinné, ovšem toto odpoledne mne přesvědčilo, že opak může být pravdou. Postupně byly do startovních boxů zavíráni jeden kůň za druhým, až došlo na startovní číslo sedm. Vzpíral se a odmítal, dobrovolně nešel, natlačit se nenechal. To zneklidnilo i další koně. Nakonec odmítla i osmička a dvanáctka se neměla pro ty dva neklidné koně jak do boxů dostat. V tom se jedenáctka Čiky Good splašil už uzavřený v boxu a jen zázrakem neshodil svou jezdkyni ze sedla.
Hned jak se jedenáctka zklidnila, chtěla startérka odstartovat, ale na to se ozval majitel dvanáctky Sajmy, že si za start zaplatil a že má právo se závodu účastnit. Pravda byla, že jeho koni překážely stále neklidnější sedmička Red Extrem a osmička Cearis. Jak se ukázalo, tento výkřik byl stěžejní pro další průběh. Startérka se bála odstartovat bez zbylých koní, Sajma musela čekat (kupodivu to zvládala celkem v klidu), než Red Extrem s Cearisem přestanou překážet. To už nastoupily ke slovu bičíky, jak jezdců, tak i pomocníků majících za úkol dostat koně do boxů. Stres na všech stranách se zvyšoval. Cearis byl již natolik neklidný, že mu byla přes oči nasazena kapuca, aby nevěděl, co se s ním děje.
Bičíky, kapuca, křik, tlačení, tahání za ocas, koně se vzpírají, ale nakonec jsou v boxech. Už i Sajma má volný prostor a celkem klidně se nechává zavřít do boxu. Může být odstartováno. Ale v tom se Cearis vzepjal, shodil jezdce a jako šílený vyskočil z boxu. Nikdo mu nestačí, nic nevnímá, žene se přímo na hrazení. Jako smyslů zbavený hrazení proráží (naštěstí není dřevěné, ale plastové, i když jde o celkem silné trubky) a žene se dál. Přímo na další hrazení. Chce se zabít?!? Někteří ze zúčastněných na koně nešťastně a hystericky křičí. Kůň neslyší a žene se na reklamní panel natažený na kovové konstrukci. Bezhlavě ho poráží, panel je protržen, kůň se i s konstrukcí zamotává do stromku. Nevidíme pořádně, co se děje, jen ochromeně zíráme, kůň stojí, ale nehýbe se. Někdo volá, že se jen zamotal do stromku (spíše většího keře), rezignovaného koně se pomalu daří vyprostit. Padá nám kámen ze srdce, na takové emoce jsme nebyli připraven. Jsem zvědav, kdy koně přihlásí na další závody.
Dostih mezitím proběhl, diváci na tribunách spořádaně odcházejí, ani nevím, nakolik zaregistrovali, co se dělo u startu. I my jdeme na vlak, měl zpoždění a tak jej stíháme.