Několikrát za týden zasedám ke své pravidelné dávce emocí. Jmenuje se seminární a zápočtové práce a emoce, které ve mne vzbuzují, jsou často negativní. Je neuvěřitelné, kolik studentů si ani není schopno přečíst těch pár bodů, kde jim vysvětluji, jak má být práce dlouhá, kolik má obsahovat citací, z kolika a jakých knih mají vycházet atd., nebo se těmi pravidly prostě odmítají řídit. To by ale nebylo tak strašné, kdybych pravidelně nedostával i zjevné plagiáty. Již rutinně skoro každou práci progoogluju a téměř každý týden nějakou z nich vracím k přepracování. Ne, že by všichni studenti byly podvodníci, někteří prostě jen nevědí, co to je citace, jak má taková věc vypadat a jak se odlišují přejaté myšlenky od vlastních.
Kdo a co může za to, že studenti, ať už vědomě nebo nevědomě čím dál tím více opisují? Důvodů je několik, pokusím se vyjmenovat ty, které mne napadají nejčastěji:
a) Internet – nikdy nebylo tolik a tak snadno dostupných informací na všechna možná témata. Naštěstí nejen studenti, ale i já umím používat vyhledávače, takže na takové podvůdky většinou snadno přijdu. Někdy se spíš divím naivitě studentů, kteří se domnívají, že jim to projde. Nebo že by jim to na středních školách i u mých současných kolegů procházelo?
b) Střední školy. Nenaučili se tam ani co je plagiát, ani jak se cituje, ani jak se píše, a někdy ani jak se myslí (alespoň co se týká tvůrčího myšlení). Na mnohých školách o vlastní myšlenky studentů ani nestojí. Možná si myslíte, že jsem vůči středním školám nespravedlivý, ale já vidím ty studenty prvních ročníků univerzity, kteří nejsou schopni něco tvořivě a samostatně napsat.
c) Vysokého školství. Spousta učitelů zadává hromady prací, které sami nečtou. Prostě studenti musí plnit úkoly a o tom, že by se měli i něco kloudného naučit (třeba psát a u toho myslet), nelze vůbec mluvit. Ne všichni učitelé stojí o studenty, kteří jsou schopni vyjádřit vlastní názor.
d) Obecně se dá mluvit o byrokratizaci školství. Seminárka je něco jako vyplněné lejstro, které nikdo nečte, ale musí být odevzdáno, aby student dostal štempl (zápočet).
e) To souvisí s rostoucím počtem studentů. Narůstá počet seminárek, které kolikrát ani nejde kvalitně přečíst a posoudit. S nárůstem studentů také pochopitelně roste počet podvodníků a hlupáků.
f) S těmi hlupáky mezi studenty se dostávám na tenký led. Vždy když něco takového učitel řekne, vyvolá to vlnu pobouření. Takže dodávám: mezi učiteli jsou také hlupáci, o podvodnících nemluvě. Z toho plyne další důvod. Když podvádí učitel, proč by neměl podvádět student?
g) Postkomunistická mentalita. Vím, jde o nesociologické zobecnění, ale s nečestností, podfukářstvím a na druhé straně konformitou, kterýmžto vlastnostem nás učil komunistický režim, se setkáváme stále ve velké míře.
h) Jak s tím souvisí konformita? Mnozí studenti se hlavně snaží nerozzlobit učitele vlastním názorem. Osobně jsem zaslechl studentku, která své kamarádce říkala, že má nějaké starší práce, které prošly, takže ji poradí správné názory, které mají v pracích být. Netýkalo se to naštěstí seminárek pro mě, ale už jsem se mnohokrát setkal s dotazy studentů, jestli do seminárky smějí napsat vlastní názor. A přitom požadavek na vlastní názor dávám jako jeden z hlavních bodů do pravidel, jak má práce vypadat. Přesto se toho někteří bojí.
i) Snahy přechytračit učitele a udělat si z něj dobrý den – přiznám se, že i já se kdysi účastnil na jednom podvodu či spíše mystifikaci. Se spolužáky jsme si našli zapomenutého autora, jehož díla jsme citovali. Problém byl v tom, že autor byl sice skutečný, ale citovaná díla nikdy nenapsal. Nikdy se na to nepřišlo. Bylo to ale v době předinternetové, dnes by to již asi neprošlo. Přesto je touha učitele napálit jistě stále velmi vysoká (může jít až o adrenalinový sport) a v případě některých vyučujících se ani studentům nedivím, že jim to stojí za to.
Asi bych měl zdůraznit, že nejhorší zkušenosti nemám se studenty denního studia, tam podvádí (alespoň podle mých zkušeností) pouze jedinci. Mnohem horší je to u distančních studentů, většinou lidí mezi třicítkou a čtyřicítkou, ale i starších. Tam je plagiarismus skutečně hromadný jev a čím dál tím silněji jsem přesvědčen, že je to skutečně spíše neschopnost něco vlastního napsat než snaha vědomě podvádět.
Ovšem skutečný šok jsem zažil v jednom kurzu pro učitele základních a středních škol, kdy mi několik z nich lhalo do očí, že již dávno odevzdali požadované práce a ať jim dám potvrzení o absolvování.
A jako ve špatném snu jsem si připadal, když si na mne jeden plagiátor ještě oficiálně stěžoval, že mu nechci dát zápočet. A jiná studentka mi poslala práci, kde opsala celé odstavce a na závěr přidala neexistující literaturu. Té jsem odepsal, že je něco shnilého ve státě dánském a ať mi již nic neposílá (šlo o předmět volitelný). Ona na to reagovala dopisem o mé aroganci a o tom, že ještě zváží, jestli si na mé chování nebude stěžovat. Tak jsem to udělal za ni a celou naši korespondenci přeposlal na vyšší místa.