Na netu lze narazit na různé citace z pera tohoto autora, někdy poněkud vytržené z kontextu, já sám chci zauvažovat nad článkem Romana Jocha Homosexuální útok proti svobodě slova. Není tak dlouhý, tak si jej přečtěte a pak posuďte, nakolik je má úvaha přesvědčivá.
Velmi problematickým vidím Jochovo vidění přirozenosti a normality. Joch je přesvědčen, že normalita a přirozenost jsou dány mimo sociální instituce a společenství. Jsou tu již předem: „Normální je totiž jen to, jak to má v přirozeném řádu věcí být.“ V Jochově konkrétním příkladě je nenormální homosexualita, neboť „v přirozeném řádu věcí to má být tak, že muži mají být přitahováni k ženám a ženy k mužům“. Zdánlivě nelze než souhlasit, bez vzájemné atraktivity mužů a žen bude málokdo plodit potomky a lidstvo evolučně vyhyne. Zdá se tedy, že evolučně není homosexualita normální. Nechci teď příliš zabíhat do tajů evoluční biologie, protože v ní rozhodně nejsem odborníkem, ale i na tomto poli existují kontrateorie říkající, že homosexualita může být evolučně výhodná, neboť homosexuální příbuzní, sami nemající děti, pak mohou plně věnovat svůj čas a péči ostatním členům rodiny. Z hlediska širší rodiny je tedy přítomnost homosexuála evolučně výhodná.
To píši ale jen tak na okraj, jsem sociolog a dívám se na normalitu ze sociologického hlediska. Sociologicky je normální to, co považuje za normální významná část společnosti. A totéž platí pro deviaci, je-li jednání sociálně považované za deviantní, je jeho nositel deviantem, hledat etalon pro deviaci mimo lidskou společnost je velmi nebezpečné. Jedna skupina se může odvolat na přirozenost, které je nositelem, jiná je odsouzena k životu v deviaci, pokud se nenapraví, nevyléčí atd., bez ohledu na to, škodí-li někomu svým jednáním. Roman Joch píše: „Ještě jednou: pokud je homosexualita pro homosexuály ‚normální‘, proč není taky ‚normální‘ pedofilie […]?“ No nejspíše proto, že ve společnosti převažují názory, že pedofilním jednáním pedofil někomu škodí. Pokud by snad někdy došlo ve společnosti k posunu a pedofilie by byla považována za normální, prostě by normální byla. Aby bylo jasno, pedofilii nijak neobhajuji, já sám bych v takové společnosti žít nechtěl. Roman Joch se patrně domnívá, že posouvání hranic sexuální normality by mohlo vést ke scénáři, kdy by právě i pedofilie začala být považována za normální, nechává se ale unést sexuálními analogiemi, které vidí mezi homosexualitou a pedofilií, a zapomíná, že v tomto případě jde o to, nakolik svým jednáním daní lidé škodí druhým. A homosexuál svou sexualitou může někomu škodit úplně stejně jako heterosexuál, na rozdíl od pedofila.
Roman Joch se tedy dopouští z mého pohledu dvou omylů: volí logicky neadekvátní analogie a normalitu chce posuzovat mimosociálními kritérii. Ten druhý prohřešek je snad ještě horší než ten první. Zdá se, jakoby Joch chtěl promlouvat neměnným a nezpochybnitelným hlasem přírody, respektive rozumu. Píše: „Ten zásadní spor je o to, zda to, co je lidsky normální a přirozené, je dané a neměnné, a zároveň nahlížené rozumem, anebo zda je to svévolně určeno lidskou vůlí. Je to tedy spor rozum versus vůle. V tom prvním případě rozum odhaluje a poznává to, co je správné; v tom druhém případě si to určuje vůle toho kterého člověka. Esencí západní civilizace – ať již přítomnou v jejím kořenu židovském či v antickém kořenu řecko-římském, anebo mohutně zvýrazněnou křesťanskou syntézou kořenů obou – je, že normalitu a správnost odhaluje rozum. Proti této západní civilizaci vypukla ve 20. století totalitní revoluce. Nacisté i komunisté tvrdili, že o tom, co je normální a správné, rozhoduje vůle – ta jejich. Říkali: západní civilizace sice učila, že Žid (nacisté) / kulak (komunisté) je člověk, má plně lidskou přirozenost, a proto nesmí být svévolně zavražděn, ale to je překonané! Normy, ty určuje naše vůle! My sami si je tvoříme! Tu samou mentalitu svévolného ‚tvoření‘ norem sdílí i homosexuální hnutí.“
Pokud bych chtěl být uštěpačný, musel bych říci, že mi ta dikce silně připomíná rétorické figury francouzských osvíceneckých revolucionářů, které Joch jistě nijak nemiluje. I oni promlouvali jménem rozumu, o němž se domnívali, že jsou jeho nositeli. Problémem je, že on se takto blíží i argumentačním floskulím nacistů a komunistů. Právě ti, jak například velmi přesvědčivě ukazuje Hannah Arendt například v knize O totalitarismu, argumentovali jakýmisi neměnnými silami, které reprezentují bez ohledu na konkrétní lidskou vůli. Joch chce brát jednotlivcům právo individuálního posouzení normálního a nenormální, tedy i morálního a nemorálního, utočí tak na jádro lidské svobody volby, na základní pilíř západní civilizace, kterou je pluralita a jedinečnost každého z nás. Normy tvoříme my sami. Je to naše morální zodpovědnost a tím se lišíme od všech totalitářů či „východních despocií“, proti kterým sám Joch pravidelně brojí. Přitom argumentačně se od nich příliš neliší, přestože se neustále prezentuje jako jeden z největších obhájců této civilizace. Smutné na tom je, že si to patrně sám nijak neuvědomuje.