Nedělní poledne, svítí slunce, jsem sám doma…
V mlhavé vzpomínce na cosi, nedělám nic.
Myšlenky utíkají, vibrují, zapomínají, nemají kam pohledět.
Roztěkán.
Budoucnost nejistá, minulost nejistá, přítomnost nejistá.
Odlesk touhy pouhý, nedlouhý. Pohled dlouhý, prázdný.
A najednou není nic. Není kam ulehnout, není kam usednout. Usedavě plakat nemá smysl. Plakat se ani nechce. Nic se nechce.
Psát nemá smysl. Psát nejde. Není co psát.
Vyprázdněné prázdno. Naplněná nicota. Ničím naplněná nicota.
Člověk nic necítí. Není radost, není zoufalství, nic se nezlepší, nic se nezhorší.
Nikdo není. Prázdnota není. Prostor není naplněn. Prázdnotou. Vyprázdněn sám sebou.
Život zdůvodněn absencí smrti.
Smrt zdůvodněna absencí smrti.
Láska zdůvodněna absencí sama sebe. Sama sebou popřena. Zdůvodněna láskou.
Láska znamená svou neexistenci, své popření.
Ničemu není rozumět, vše má smysl v neporozumění. Nerozumění je důvodem smyslu.
Láska znamená konec lásky, život znamená konec života.
Naplnění láskou důvodem vyprázdnění sama sebe.
Milujeme pouze sami sebe, své já. Láskou nenávidíme, popíráme své já. Láskou nenávidíme své já. Já je zdůvodněno. Já je popřeno láskou.
Nic nemá smysl, nic nemá význam, ničemu není rozumět.
Slzy nejsou.
Čím je láska větší, tím více nesmí existovat.
Pocity nejsou.
Láska není. Láska je.
Nic necítím. Cítím lásku. Láska není.
Ticho.
Polibek je konec lásky.
Zbývá jen tanec.
napsáno 6. prosince 2009